Karel Hvížďala: Má paměť je permanentně v plamenech

Ale někde vzadu cítím, že nejen po válce, ale i po mně bude všechno jiné. Můj boj je marný. Sémantická krize je horší než krize politické, ekonomické či klimatické: nedovolí nám se o ničem domluvit.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Vítězslav Nezval počtvrté

Slova ztratila obsah. Zbyly z nich jen skořápky, nálepky. Místo slunce bude kytice, krávy budou modré a lidi černí a shrbení. Violoncello bude hrát Concerto in B minor od Antonína Dvořáka hluchým lidem.

Psychologové tvrdí, že se lidé nedokáží soustředit na delší čas, než jsou tři či čtyři minuty. Už si ani nevšimneme, že nejsme, protože nám marketing zkrátí i naše mozky. Zmáhá mě lítost. Hlava se stala věží, nohy kořeny. Sousta nevyslovených slov pronikají do srdce. Babička říkala: „Psaní je poslání, ale přináší věčné utrpení, musíš si odpovědět na otázku, jestli jsi schopný ho celý život snášet a odolávat mu.“ Claudio Magris zase tvrdí: „Ten, kdo píše přirozeně a dobře, přesně neví, co napsal, a snad ani co chtěl psát. Jde mi o pestrost života, jež nezná logiku toho, co předchází a co následuje.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Co to je láska

Když se člověku psaní daří, postavy ustupují stranou, stávají se pobočníky vnitřních dějů, jež autor dociluje volným tokem nápadů, které textem proudí zcela přirozeně, jako potok lesním porostem, a tím dosahuje jakoby mimochodem zvláštní záře, která nás každou chvíli oslňuje nebo zraňuje.

Psavec je ten, kdo ví, že láska ke slovům i k ženám je hazard, který ale v člověku utkví až do smrti. A k tomuto přesvědčení mu pomáhají věty: zlaté misky, do nichž se nesmí nalít žbrunda a patoky.

Autor je jak kuře, které když dosáhne jisté velikosti a síly, proklove se z vajíčka, které pro všechny, kdo hledají sami sebe, představuje krunýř z převzatých myšlenek, slov, barev a tónů, z nichž se musí tvůrce vymanit, aby se osvobodil.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Kdyby Sókratés stál na Řípu

Musí si kvůli tomu vystavět na hlavě komín, aby z něj samovolně prýštila veškerá nepřiznávaná divnost, nezkrotnost i touha, která se pak zapisuje do oblak. Když se mu to podaří, v hlavě mu pěje loutna a on může věty opisovat z mraků. To předpokládá, aby vášeň po sebepoznání byla razantnější než vůle po úspěchu, který vždy tvůrce tlačí k pohodlným zkratkám a autor ztratí vnitřní rovnováhu.

Teprve když se tomu vyhne, najde sám sebe, zažije na chvilku pocit štěstí, zahlédne sluneční jeskyni, za což platí tím, že jeho obraz ve společnosti se mu podobá čím dál tím méně. Smrt je pro něho vykoupením.

Kniha je pro něj žádost o odklad. Vykoupení si nezaslouží. Ale již ví, že velká láska k práci i k ženě je složena z mnoha malých štěstí, kterých si člověk všímá, až když je starý a bolí ho nohy.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jak žít svobodně, jak být sám sebou

Perspektiva se upíná bláhově k práci Psavec jen zprvu netuší, že všechno, co má svou cenu, jako je tvorba, má i svou stinnou stránku a ta se musí přijmout. Kdo to nedokáže, stagnuje, je mrtvý za živa. Chová se jak dítě, které když čůrá na ulici, zavře oči a myslí si, že ho nikdo nevidí. V každém tvůrčím gestu je i zárodek nicoty. Cena tvorby je vždy vyjádřena nějakou negací duše. Einsteinův génius způsobil Hirošimu: Nemohl se pýřit.