Karel Hvížďala: Vítězslav Nezval počtvrté

Oni projevili údiv a ptali se, proč mají přivést učitele zpěvu a ne zpěváka. Sokrates řekl: Nebojte se, příliš dobře vím, že mně bude zítra umříti. Kdy se mám tedy učit zpívat, když ne dnes.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Co to je láska

O zpěv se Vítězslav Nezval taky snažil do poslední chvíle, ale jako Sokrates, který věřil, že nejjistější cestou ke štěstí je ctnost a schopnost být dobrým člověkem, a proto raději, než by se zřekl svého přesvědčení či odešel do exilu, vypil smrtící lektvar, se nezachoval. Nezval se držel hesla: „Vítěze slav, ať nezapadneš do propadliště poražených.“ To zvláště z jeho ódy na Stalina trčelo jak výkaly servírované na míšenském porcelánu. Proto jsem se při prvním čtení, což muselo být někdy kolem maturity, rozhořčoval: adorace Lenina, Marxe a Sovětského svazu mě naježila stejně, jako když jsem se dříve jeho verše musel učit ve škole.

Podruhé jsem knihu četl někdy v sedmdesátých letech, a to jsem na ní již oceňoval Nezvalův jazyk, fantazii a přesvědčení o tom, že poezie i próza bez subjektivity je pustý blud. 

Čtěte také

Karel Hvížďala: Rozhovor na střeše vět

Ale jaký byl Vítězslav Nezval ve skutečnosti, k tomu jsem se nejspíš přiblížil až při třetím čtení jeho pamětí. Vítězslav Nezval, vynálezce poetismu, velký obdivovatel Tristana Tarzy, který ve Švýcarsku pořádal protitradiční a protiměšťácké večírky, kterými je dráždil, stejně jako to dělal on poetismem, který byl vzpourou proti formalismu, romantismu a racionalitě.

Zřejmě se stejně vášnivě zamiloval i do Lenina a Marxe, v nichž svýma citlivýma očima zahlédl podobné aktéry vzpoury. Nezval pro svou revoltu hledal oporu, a tu našel právě u nich, jako pro svou poetiku potřeboval se stejnou vášní a zaujatostí, sobeckostí a oslepeností se zamilovával celý život do žen, skladatelů jako byl Ježek či Martinů, do Šimakovic, Žabovřesk či Prahy.

Čtěte také

Karel Hvížďala: V + W. Výt, či nevýt

Kdyby takový nebyl, nikdy by nebyl schopen napsat Kapku inkoustu, manifest poetismu, kterým se vymezil i proti Devětsilu, z kterého vyšel a Falešný mariáš, který je jeho kacířským vyznáním. Proto jsem tehdy napsal: On na Leninovi a Marxovi i Sovětském svazu zpočátku miloval kacířství, a to ho tak omámilo, že zlo a páchané příkoří už neviděl, nebo na sklonku života ani nechtěl vidět ani vědět, jaký skutečně byl: těžce nemocný byl již brzy po návratu ze své první poválečné cesty do Paříže.

Ale teprve až při čtvrtém přemítání po vydání knihy Krystyny Wantowiczové Nezval. Básník a jeho syn mně došlo, jakou ukrutnou ztrátou charakteru jeho genialita byla zaplacena.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Stěhování s Hemingwayem

Tím, že ze všeho nejvíc miloval pouze sebe, ostatní vztahy byly jen výlevy vášně, nebyl schopen založit řádnou rodinu a starat se o svého syna, a proto nemohl mu nikdy vštípit ani Camuse výklad Sisyfosova lopotění: Štěstí nenajdeš nikdy v úspěchu, ale pouze v cestě, kterou si zvolíš. Roberta Nezvala nikdo nikdy na jakoukoliv cestu neupozornil. Vše měl zadarmo a z opičí lásky, která jen maskovala neschopnost jakéhokoliv skutečného vztahu, proto toužil pouze po úspěchu, aniž byl schopen pro něj cokoliv učinit. A proto, když neuspěl, spáchal sebevraždu. Bůh či dějiny zkouší charakter společnosti na osudu geniů.