Anna Beata Háblová: Kolonáda, minerály a sníh

Na kraji lesa zahlédnu bílou kapličku, na druhé straně ještě jednu, úplně stejnou. Mraky se hýbou, a tak se s nimi také posouvám krajinou západních Čech.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Posunout se jako kostel v Mostě

Jedu pobýt na dva dny do Mariánských lázní. Projít se zasněženými lesy a napít se teplých železitých pramenů. Ubytovat se v hotelu, který má už svoji největší slávu za sebou, a z jeho okna pozorovat muže balancujícího na rozkývané zdvižné plošině a shazujícího rampouchy ze střech, aby jejich ostré hroty v okamžiku oblevy neublížily kolemjdoucím.

Jsou to moje nejoblíbenější lázně, protože jejich velikost je přesně taková, aby se všude dalo dojít pěšky. Všechno je tady po ruce, dokonce samotné město vypadá jako natažená ruka s dlaní, která mezi prsty hotelů obklopených lesy drží mimořádně roztomilou kolonádu navrženou ve stylu neobaroka.

Její hojná výzdoba, velké prosklené plochy a bílá subtilní litinová konstrukce mě pokaždé naplní zvláštním pocitem blaha, jako bych si právě dala sladký zákusek, a zapila ho odlesky stejně tak sladké zpívající fontány, v případě zimy mlčenlivé a decentně přikryté dekou sněhu.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Myšlenky na Litomyšl

Když se na začátku 19. století rozhodlo, že se z podmáčeného údolí stane lázeňské místo, nevznikala tu klasická městská struktura s náměstím a ulicemi, ale něco mnohem jemnějšího. Zahradník Václav Skalník, vídeňský architekt Josef Esch a stavitel Georg Fischer nakreslili do krajiny kompozici, která se spíš než městu podobala zahradě.

Promenády se vinuly tak, aby člověka vedly od pramene k prameni, a mezi nimi se rozprostřely parky, které měly léčit stejně jako minerální voda. Domy se stavěly v jednotné výšce, aby nepřehlušily horizont, a jejich fasády se skládaly do tichého orchestru historizujících stylů.

Když se pak v druhé polovině 19. století přidaly kolonády, pavilony a altány, celé město začalo působit jako komponovaná scéna, kde se architektura a krajina nesnaží soupeřit, ale drží se za ruce.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Praha potopená

K této harmonii se v posledních letech přidružil i kulturní program v podobě filmového festivalu Marienbad nebo literárního festivalu Knižní lázně, během kterých se město příjemně omladí, ale přitom nepřijde o své charakteristicky pozvolné tempo.

V průběhu Knižních lázní, jejichž zakladatelkou je Klára Khine, pozoruhodná žena s barmskými kořeny, se ve stínu kolonády rozprostřou diskuzní koutky s literáty a stoly s knihami malých nakladatelství, kde mohou lázeňští hosté objevovat další roviny vlastní relaxace.

Procházím lesy kolem lázní, obdivuji dlouhou bukovou alej, medituji na vyhlídkách, prohlížím si kameny v geologickém parku, degustuji prameny, poslouchám potok, okukuji fasády domů, vzpomínám na moje zdejší návštěvy s mámou, a nakonec zase odjíždím, abych se z vlaku dívala na slunce koupající se v bílo šedé pěně mraků.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Trenažer kompromisů

Svahy se naklání ke žlabům řek, o kus dál stojí koně u kruhového koryta naplněného senem. Na kraji lesa zahlédnu bílou kapličku, na druhé straně ještě jednu, úplně stejnou. Mraky se hýbou, a tak se s nimi také posouvám krajinou západních Čech.