Anna Beata Háblová: Praha potopená

Bylo by snadné jeho návrh kritizovat, kdyby bylo něco lepšího, na co by se dalo kolem dívat. Všechny pražské mrakodrapy jsou ale tak bez chuti, jako by si někdo chtěl vytáhnout trn z paty, a půlka tam zůstala trčet. Konstrukčně možná dotažené, ale bez přesahu, který vžene radost do těla.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Nekrolog jednoho architekta

Celkově Pankrác by chtěla dodělat, aby tam výškové budovy nečněly jako zuby z dásně, jeden dokonce ve tvaru vé. Samostatné věže s velkými mezerami totiž vypadají hůř na panoramatu města, než když tvoří jednolitou hradbu, jako by byly z jednoho těsta.

Chtěla bych se tedy zeptat Nových Butovic, jestli jim ta rezavá potápějící se loď přinese něco víc, než jen hloučky turistů. I když tomuto místu by možná slušely víc, než pod orlojem na Staroměstském náměstí nebo před městskou knihovnou, kde se potřebují vyfotit u nekonečného tubusu z knih. Tento objekt s názvem Idiom jeden influencer zasdílel na sítích pro své štěstí a vytvořil fenomén, tedy frontu do knihovny dlouhou až na náměstí.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Díra světa

Takže by mě zajímalo, jestli ta socha lodi umí něco jiného než vyvolávat haló. Podle všeho v sobě skrývá konstrukci na podepření vedlejšího objektu s nájemními mikro byty a pak tam budou asi nějaké terasy. Z dohody mezi městem a developerem také plyne, že jsou v plánu i úpravy veřejných prostor. Tedy – ještě aby ne.

Nevím, jestli to není málo. Dívat se na sochu, která mi říká, že všechno dobré už se stalo. Že nás čeká jenom apokalypsa, která asi nejde zastavit, a tak místo hledání řešení můžeme buď na terasách kalit, nebo se zbavit i posledních zábran a místo dalšího domu s byty stavět rezavé lodě s úchyty na popínavé rostliny.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Trenažer kompromisů

Zároveň také musím přiznat, když odhlédnu od klima tématu, že se mi ta vysoká skrumáž vizuálně líbí. Kdybych v tom neviděla trochu samoúčelnou loď, která se nepotápí, ale plave spíš na povrchu, musela bych říct, že mě to vlastně uchvacuje. Že to mohu vnímat jako abstraktní objekt, kvůli kterému by stálo za to objet i půlku země.

Vystoupit na letišti, sednout do busu a v Butovicích otevřít pusu úžasem. Zaklonit hlavu. Chtělo to odvahu, nebo to šlo hladce? Budu se ptát. Každopádně se budu chtít tam nahoru vyškrábat. Podívat se na své město z výšky. Vidět ho topit se v mlze, dešti a slunci, i když je to v rozporu. Trochu se toho bojím. Že se mi ta stavba bude líbit, jako když se světlo tříští o hranu obzoru.