Anna Beata Háblová: Trenažer kompromisů

Jsou ovšem chvíle, kdy je potřeba se spojit a domluvit se. Má tady být pěší zóna, nebo silnice?

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Realita, nebo utopie

Měly by tu parkovat auta, nebo si hrát děti? Nemusíme být v zajetí buď – anebo. Veřejný prostor je trenažer kompromisů a chytrých řešení. Auta potřebujeme, ale není nutné mít z veřejného prostoru parkoviště. Anebo jen část, a tu druhou nechat jako hřiště.

Pro veřejný prostor je důležitá pěší prostupnost. Město je totiž jako síť ulic a průchodů, ve kterém těch vláken nikdy není dost. Při velkém developmentu je potřeba dělat si nároky, aby nová výstavba nebyla bariérou právě pro pěší toky.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Váleční veteráni

Funkční pestrost ulic je také klíčová. Ať už je fasáda nová nebo opadává, každá ulice je ráda za různorodé služby. Přece – nemusí být všude jenom klece nadnárodních značek. A pokud je pro lokální obchodníky háček v ceně nájmů, mohlo by být v zájmu města ceny regulovat. Asi by se dalo spekulovat, do jaké míry zasahovat do dynamiky kapitálu. Já bych ale řekla, že stačí málo, aby se s organismem města něco stalo. Aby se pohnul směrem, ve kterém se najde skulina, ve které bude spokojená každá sociální skupina.

Líbí se mi, když lze veřejný prostor sdílet. Mám ráda, když si lze po městě udělat výlet. Mám ráda guerillové akce – třeba když si někdo vysadí v ulici kytky jako by byl na zahrádce. Mám ráda na lavičkách staré lidi, kteří se pořád něčemu diví. Hlavně ať nejsou sami, ale aspoň dva!

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Prázdnota

Mám ráda rodiče s kočárky, protože pohyb městem nesmí být jak úniková hra. Mám ráda děti, které se pletou pod nohama a pletou si kašnu s jezerem. Mám ráda zamilované páry ploužící se večerem. Mám tohle všechno ráda, ale někdy mě to taky pěkně vytáčí. I to je relevantní názor, a pak si vyberu radši zůstat doma na gauči.

Veřejný prostor nás učí demokracii. Učí nás potkávat lidi, kteří nepatří do naší zájmové skupiny. Učí nás ostražitosti. Protože nikdy nemůžeme vědět, co má ten druhý za zvyklosti nebo za plány. Ve veřejném prostoru nejsme vždy dámami a pány situací. A to nás znejišťuje. To nás vrací někam zpět. Ovšem umět vyjít ze své konformity, to lze závidět.