Anna Beata Háblová: Trenažer kompromisů
Architektura je obrazem doby. Veřejný prostor je obrazem lidí. Kdo nás vidí, když jsme v něm? Možná kamerový systém, možná jen další lidi. Máme o to veřejné zájem, nebo ne? Veřejný prostor je obývákem města. Hnětený z těsta různorodých tužeb. Někdo v něm chce krmit holuby, někdo být producentem služeb, jiní jím jen potřebují projít.
Jsou ovšem chvíle, kdy je potřeba se spojit a domluvit se. Má tady být pěší zóna, nebo silnice?
Čtěte také
Měly by tu parkovat auta, nebo si hrát děti? Nemusíme být v zajetí buď – anebo. Veřejný prostor je trenažer kompromisů a chytrých řešení. Auta potřebujeme, ale není nutné mít z veřejného prostoru parkoviště. Anebo jen část, a tu druhou nechat jako hřiště.
Pro veřejný prostor je důležitá pěší prostupnost. Město je totiž jako síť ulic a průchodů, ve kterém těch vláken nikdy není dost. Při velkém developmentu je potřeba dělat si nároky, aby nová výstavba nebyla bariérou právě pro pěší toky.
Čtěte také
Funkční pestrost ulic je také klíčová. Ať už je fasáda nová nebo opadává, každá ulice je ráda za různorodé služby. Přece – nemusí být všude jenom klece nadnárodních značek. A pokud je pro lokální obchodníky háček v ceně nájmů, mohlo by být v zájmu města ceny regulovat. Asi by se dalo spekulovat, do jaké míry zasahovat do dynamiky kapitálu. Já bych ale řekla, že stačí málo, aby se s organismem města něco stalo. Aby se pohnul směrem, ve kterém se najde skulina, ve které bude spokojená každá sociální skupina.
Líbí se mi, když lze veřejný prostor sdílet. Mám ráda, když si lze po městě udělat výlet. Mám ráda guerillové akce – třeba když si někdo vysadí v ulici kytky jako by byl na zahrádce. Mám ráda na lavičkách staré lidi, kteří se pořád něčemu diví. Hlavně ať nejsou sami, ale aspoň dva!
Čtěte také
Mám ráda rodiče s kočárky, protože pohyb městem nesmí být jak úniková hra. Mám ráda děti, které se pletou pod nohama a pletou si kašnu s jezerem. Mám ráda zamilované páry ploužící se večerem. Mám tohle všechno ráda, ale někdy mě to taky pěkně vytáčí. I to je relevantní názor, a pak si vyberu radši zůstat doma na gauči.
Veřejný prostor nás učí demokracii. Učí nás potkávat lidi, kteří nepatří do naší zájmové skupiny. Učí nás ostražitosti. Protože nikdy nemůžeme vědět, co má ten druhý za zvyklosti nebo za plány. Ve veřejném prostoru nejsme vždy dámami a pány situací. A to nás znejišťuje. To nás vrací někam zpět. Ovšem umět vyjít ze své konformity, to lze závidět.
Nejposlouchanější
-
George Farquhar: Galantní lest. Hvězdně obsazená komedie o dvou zchudlých londýnských kavalírech
-
Martin Františák: Mlčení. Příběh chátrajícího statku, který ovládá nejstarší člen rodu
-
Patricia Highsmithová: Tom Ripley. Nenávidí zločin, pokud ho k němu jeho ctižádost nedonutí
-
Václav Kahuda: Proudy. Ponořte se do spodních vod života a jeho literatury v Četbě s hvězdičkou
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
