Anna Beata Háblová: Prázdnota

Říkáš si – budou se mi líbit? Budou tady pro mě, nebo jen pro malou skupinu vyvolených? Stanou se z prázdna jen další obchody nadnárodních společností, nebo se sem vejde i klub a knihovna? U jednoho z bannerů se zastavíš a prohlížíš si vizualizace s rozesmátými lidmi a korporátní architekturou v pozadí.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Rekonstrukce církve

Ještě před pár měsíci tady stál brutalistní obchodní dům Dornych. Celkem zachovalý čtyřicet let starý betonový kvádr, ve spodní části obalený plechovou fasádou ve vínové barvě. Moc se ti nelíbil, to přiznáváš. Stejně jako většina brutalistní architektury, i on byl na tebe moc odtažitý.

Reprezentoval ale to, co máš na Brnu ráda – alternativní centrum kultury. V zázemí vybydleného domu se hrálo divadlo, pořádaly se rave party, filmové projekce i výstavy uměleckých škol. Jenže na začátku jeho života, tedy v osmdesátých letech minulého století, to byl přece taky jen obchoďák, oponuji ti.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jdi k jezeru, chceš-li poznat jezero

Nemusíš se mě bát, říkám ti já, prázdno, protože dokud tu jsem, umožňuji všechno ostatní. Jsem vědomím otevřenosti, nepřebernou škálou možností, neomezeným potenciálem pro budoucnost. Zatímco někteří vnímají prázdnotu jako negativní stav spojovaný s pocitem odcizení nebo potřebou mě něčím přehlušit, já se na sebe dívám jinak. Cítím se být zrcadlem vesmíru, čistou myslí, dosaženým klidem. Slovy Merleau-Pontyho – nejsem jen absencí, ale součástí procesu vnímání. Vymezuji smysl, i když smysl ve mně ještě není obsažen.

Vzpomeneš si na kritika architektury Herberta Muschampa, podle kterého je strach z prázdna, tedy horror vacui, hnací silou komerce a developmentu. Je to důvodem pro zaplňování prostor bez ohledu na estetiku a funkci. Jako kdyby samotná prázdnota vyvolávala nepohodlí a byla vnímána jako něco, co je třeba okamžitě eliminovat. Čím více je prostor zaplněn — nápisy, reklamami, budovami s maximalizovanou plochou — tím více odpovídá současné představě o atraktivitě a užitečnosti.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Tajný život ostrova

A právě proto se nepřestáváš ptát - co když to nové bude ještě prázdnější než vyhlazená zem po demolici?  Co když to bude ještě o dost horší, neútulné, byznysové? A co teprve uhlíková stopa stavby, která právě byla rozdrcena?

Město je přece kompilát neslučitelných pnutí, odpovím ti. Nic v něm nejde vyřešit dostatečně dokonale, protože to vždy pro někoho nebude tím nejlepším řešením. Je v tom stejný rozpor jako v kruhu kauzalit, které se míjí. Města by neexistovala bez obchodu. Obchod by neexistoval bez lidí. Ovšem lidé by neexistovali bez potřeby nebýt v komerčním prostoru, který je odcizuje od sebe samých.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Činžák

Stojíš na udusané suti svých myšlenek, hledíš do svého prázdna a přemýšlíš, jak z něho vytěžit. Protože skrze prázdno lze zahlédnout místa, která by jinak byla v zákrytu. Prázdnota umožňuje odstup a výhled tam, kde to ještě před chvílí nebylo možné.

Díváš se na kráter staveniště, které je nádechem vystavěného prostředí. Představuješ si nespočet variant, které by se tady mohly odehrát. Imaginace ti v hlavě profukuje jako vítr. Svou prázdnotu najednou vidíš jako svobodu. Vzhlédneš. Nad hlavou ti létají skruže a tančí vyhublá těla jeřábů.