Anna Beata Háblová: Díra světa

Za jinou prací se musí dojíždět do Budějovic, ale většinou autem, protože autobusové spojení je spíš sporadické.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Trenažer kompromisů

Procházím ulicemi Týna, kterému místňáci neřeknou jinak než Tejn, a nasávám jeho charakter. Paní z komunitního centra mi říká, že Tejn je jako čtyřlístek, rozdělený na čtyři části, které nejsou moc dobře propojené. Jižní a severní část je rozdělená řekou, západní a východní zase rušnou silnicí. Severovýchodní část tvoří sídliště, postavené na přelomu osmdesátých a devadesátých let pro pracovníky Temelína.

Než některé domy letos srovnali ze zemí, jela jsem se na ně podívat. Uvnitř byla feťácká doupata plná dild, stříkaček a milostných nápisů na zdech. Na střeše rostl mech a byl odtud široký výhled do jemně kopcovité krajiny. Tyto domy už tu nejsou, i když pár jejich samozvaných obyvatel musí někde přežívat dál. I přes tato skrytá zákoutí je Tejn bezpečné, klidné a dobře vybavené město, plné vzrostlých stromů a zpěvných ptáků.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Realita, nebo utopie

Kde se tedy vzal ten deklamovaný pocit vyloučení a ztracenosti, někdy vyzdvihovaný až na piedestal, téměř jako fetiš? Je to skutečně jen kvůli horší dostupnosti a jednostranné pracovní nabídce, nebo v tom hraje roli i neuchopitelnost místa, které není ani uvnitř ani vně, tedy ani v centru Česka ani na jeho okraji v oblasti Sudet? Město dokonce nemá ani žádný turistický tahák, je jen úplně obyčejně pěkné, příjemné, s pomalu tekoucí řekou ve svém nitru.

Znám už docela dost Čechů, kteří se rozhodli přestěhovat na jih ostrova Tenerife. Když jsem o tomto fenoménu slyšela poprvé, nadchlo mě to. Musí to být určitě parádní, žít u moře a mít nepřetržitě krásné a slunečné počasí. Chtěla jsem to také vyzkoušet, a tak jsem se s rodinou odstěhovala do tamních hor.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Váleční veteráni

Po návratu z osmitýdenního pobytu jsem si uvědomila, jak je snadné místa, ve kterých dlouhodobě žijeme, nevidět. Přestat si všímat jejich drobných krás a přívětivého klimatu. Ve vichru Tenerifských hor, na vyprahlých pláních, s pískem bodajícím jako jehly, pod nepřetržitě prudkým sluncem, pod vlnami oceánu, které člověka smetou a přidrží u dna, jsem si připomněla stesk po vůni jabloně, zakalených pískovnách, komářích štípancích a stínu vzrostlého lesa.

Zatímco žijeme v místech, která by mohla být rájem, o ráji existujícím kdesi tam v dálce sníme. V Týně nad Vltavou jsem potkala hned několik lidí, kteří se o kvalitu města starají a usilují o to, aby život v této díře světa byl lepší. Jejich nadšení pro věc z nich sálalo jako teplo z kamen. Kurátorka galerie, ředitel kulturního centra, paní z rekonstruovaného komunitního centra, městský architekt.

Tohle město je díky takovým lidem centrem světa, říkám si, když se toulám mlčícími ulicemi. Tady je možné držet prst na tepu doby. I když to není vidět. I když si samo o sobě připadá ztracené. Ale já tě vidím, Týne. Vidím tě, a to dost zřetelně.