Karel Hvížďala: Kdyby Sókratés stál na Řípu

Narodil se po athénském vítězství nad Peršany, kdy již ve městě existovala Kleisthenesova demokracie. V té době Athény byly jedinou společností, kde se spravedlnosti dostalo všem stejně, kde si lidé nebyli rovni, ale kde sociální rozdíly nikomu nebránily dostat se na vrchol, měl-li dotyčný k tomu schopnosti.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Stěhování s Hemingwayem

Všichni Athéňané se již tehdy dobrovolně podřizovali zákonům a vládě, nad kterou ovšem měli kontrolu, a za to se zavázali bojovat, bránit město, a pokud to bylo nutné, i položit život. Už tenkrát věděli, že demokracie je křehká komodita.

Mladý Sókratés byl zvědavý i zvídavý a brzy si všiml, že učenci v Athénách byli výbornými pozorovateli, ale nemohli experimentovat. Neměli partnera: Kosmos, kterému se věnovali, byl němý. Mohl být pozorován, ale nemohl odpovídat na otázky. A otázky byly právě tím, co Sókratovi v tehdejší společnosti nejvíce chybělo, co ho nejvíce zajímalo. Jeho nejhlubší potřebou bylo se ptát. Jeho dynamickým puzením bylo položit otázku a odpověď pak využít k formulování další otázky.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Rozhovor na střeše vět

Prý už někdy ve dvaceti letech si uvědomil, že z pozorování, na které se soustředila tehdejší věda, nemá žádný prospěch, proto se vrhl s veškerou energií na zkoumání vnitřního světa člověka. A to byl ten nejhlubší důvod, proč začal chodit ulicemi Athén, zastavoval se u lidí, kteří pracovali na vinicích, v olivových hájích a mléčných firmách a kladl jim otázky. Oni odpovídali.

V dochovaných útržcích jeho výroků najdeme větu: „Myslím, že mi Bůh nařídil v životě filozofovat, zkoumat sebe i jiné.“ Dělal to důsledně, nikdy ničemu konkrétnímu nevyučoval a nikdy v životě neměl veřejnou přednášku. Měl-li co říci, sděloval to zdarma, rozhodně nebyl sofistou, nezajímalo ho, jak se stát úspěšným, a nejspíš právě proto, viděno zpětně, byl úspěšný: byl prvním skutečným filozofem. Aristoteles o něm řekl: „Sókratés se zabýval etikou, a vůbec ne přírodou jako celkem.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jak žít svobodně, jak být sám sebou

Cicero to artikuloval podobně: „Byl první, kdo filozofii snesl z nebe a zabydlel ji ve městech a přivedl do lidských domovů. Přiměl filozofii zkoumat obyčejný život, etiku, dobro a zlo.“ Jeho otázky se vždy zaměřily nejdříve na povinnosti muže či ženy a pak se postupně přesunuly ke složitější problematice víry, morálky a názorů.

Prý říkával: „Nemohu učit Moudrost, protože žádnou nemám, nemohu přivést na svět Moudrost o nic víc, než bych mohl přivést na svět dítě. Pokud však má nějaký jiný muž či žena v sobě Moudrost, může jim být svými otázkami nápomocen, aby zrodil pravdu, kterou nosí ve svých myslích a srdcích.“

A o pravdu mu vždycky šlo, a proto si vážil slov a nabádal lidi, aby je používali opatrně. Byl bezpochyby filozof, který učil lidi, jak myslet, či přesněji, jak myslet samostatně, a nikoliv, co si mají myslet.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Který z rozhovorů je nejpovedenější

Proto asi na Sókratovi je nejvíc osvobozující nevraživost nikoliv vůči tzv. správné odpovědi, ale vůči samotné myšlence, že něco takového jako správná odpověď existuje, a to je stejně tak důležité dnes jako v 5. století před Kristem.

My jsme se narodili podobně jako Sókratés po porážce Peršanů, po porážce Hitlera a po smrti Stalina, ale klást nebezpečné otázky jsme se nenaučili: stále hodně z nás věří v jednoduché odpovědi. Asi jsme cynici: Pokud o nás někdo neříká pravdu, tak nás to nezajímá. Kdyby Sókratés stál dnes na Řípu, asi by nám řekl: Celebrujete lež!