Pavla Horáková: Chrám i tvrz, hřiště i ponk

Čtenářské předsevzetí jsem nenaplnila, ale slovník důvěrně nazývaný SSJČ mám od té doby na pracovním stole a sahám po něm každou chvíli. Sice už je dávno dostupný na internetu, ale občas se mi zachce natáhnout ruku po plátěné vazbě s ohmatanou zlatou ražbou a zalistovat.

Čtěte také

Pavla Horáková: Figurkovné

Někoho, kdo nikdy nepracoval s texty, ať už jako autor, překladatel, nakladatelský redaktor nebo korektor, by nejspíš překvapilo, jak často profesionál zapochybuje o znalosti vlastní mateřštiny; kolikrát si potřebuje ověřit význam i docela všedního výrazu nebo náhle zaváhá, s jakou předložkou a pádem se pojí konkrétní slovo.

V době, kdy bylo mým denním chlebem překládání, jsem se k SSJČ obracela několikrát denně, stejně jako k Pravidlům českého pravopisu, jejichž digitální sestra, Internetová jazyková příručka, je další věrnou souputnicí každého tvůrce a obráběče textů. Mnohokrát jsem si při redigování cizích textů pyšně myslela, že jsem kolegovi našla chybu, ale slovník nebo Pravidla mě usvědčily z vlastní nedovzdělanosti.

Čtěte také

Pavla Horáková: Světýlka ve tmě

Dnes se do slovníků dívám převážně ze zvědavosti. Má slovo dětičky vůbec jednotné číslo? Co přesně znamená přídavné jméno rozšafný a je možné, že sloveso zhostit se má dva významy, které si vlastně odporují?

Jazyk se úchvatným způsobem vyvíjí, ale zároveň svými kořeny vězí hluboko v dávnověku. Každé setkání s jiným indoevropským, ale především slovanským jazykem osvítí nějaký potemnělý kout mateřštiny. Každý falešný přítel mezi češtinou a polštinou nebo třeba srbštinou prozradí ponornou řeku sémantických posunů. Cizí řeči pomáhají nevnímat vlastní jazyk izolovaně, ale jako kontinuum v čase i prostoru. Kolik slovanských jazyků znáš, tolikrát jsi češtinářem.

Čtěte také

Pavla Horáková: Čtěme Čapka, tam to všechno je

Rmoutí mě, že spisovná čeština nemá identitu, je to skutečně jen jazyk psaný, nikomu nepatří a všichni si ji musíme pracně osvojovat. Jako by visela v prázdnu, odtržená od plnokrevného života. Tím víc si užívám krajových nářečí, která kupodivu stále odolávají glajchšaltujícímu tlaku sdělovacích prostředků, školní výuky a stěhování. Až v dospělosti jsem pochopila, jakou výhodou je, že mí rodiče pocházejí každý z jiného koutu republiky a že jsem vedle obecné češtiny, jíž jsem odmalička obklopena, nasála výrazivo a tvarosloví dalších dvou regionálních dialektů.

Strach mi nahánějí roduvěrní vlastenci, kteří se dojímají nad tím, jak je čeština ze všech nejkrásnější a nejbohatší. Jejich jediným argumentem bývá werichovské kulaťoučké jablíčko a zpravidla je nachytáte na prvním přechodníku. Neméně protivný je purismus. Jestlipak přísní brusiči sami znají nějakou cizí řeč, anebo je jejich boj za jazykovou čistotu jen strach z neznámého a nového?

Čtěte také

Pavla Horáková: Dismančetem navždy

Rodný jazyk je dobrodružství na celý život, je to eisnerovský chrám i tvrz, ale taky hřiště a pracovní stůl. Do jeho zkoumání se dá propadnout jako do bezedné jámy. Pořád je co se doučovat, přeučovat a odnaučovat. Nově vznikající digitální Akademický slovník současné češtiny zatím došel k písmenu K. Ještě že internet umožňuje průběžné doplňování. Než by totiž lexikografové dospěli k heslu žvýkat, mohli by začít nanovo. Jestliže dnes začnu číst od spojky A, třeba je do té doby dostihnu.