Jan Němec: Já už není nikdo jiný

Zamrazili jsme je nezodpovězené a všechnu naši pozornost pozřel ten nejhladovější démon vůbec: otázka kdo jsem, současným jazykem téma identity. 

Čtěte také

Jan Němec: Vánoční tramvaj

O identitě by samozřejmě šlo říct ledasco, ale v pětiminutové ranní úvaze bude lepší držet se při zemi. Přesněji řečeno ohlédnout se zběžně za loňským rokem v české próze. Nejvýraznější loňské romány totiž kolem identity krouží v úzkých smyčkách. A co je příznačné, spíše než o identitu postav, tedy o charaktery, v nich jde o identitu autorek a autorů. Nebo takto: romány Nejvyšší karta Petry Hůlové, Hella Aleny Machoninové i Rozložíš paměť Marka Torčíka se řadí mezi autofikce.

Ten pojem je samozřejmě potížista. Ale aniž bychom to příliš komplikovali, můžeme autofikci vymezit jako psaní o sobě, které se nezříká románových postupů. V popředí zde nestojí faktografická přesnost nebo snaha o úplnost, ale pokus zachytit pravdu svého života třeba i prostřednictvím událostí, které se nestaly, anebo staly, ale jinak.

Čtěte také

Jan Němec: Bílý šum

Slyším ty pochybnosti: Jak se dá zachytit pravda života prostřednictvím něčeho, co se nestalo? Jenže přesně to dělá literatura odjakživa: snaží se vyjádřit symbolickou pravdu života prostřednictvím vymyšlených příběhů a událostí. To, že se něco nestalo, přece neznamená, že to není pravdivé. A opačně: to, že k něčemu došlo, ještě neříká nic o tom, že to není lež. Autofikce v tomto směru není ničím novým. Je to pokračování autobiografie jinými prostředky.

Snaha udělat v něčem pořádek se počítá, ve skutečnosti jsou však prózy označované za autofikce po čertech odlišné. „Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo autofikce?“ ptá se anotace Nejvyšší karty Petry Hůlové. V příběhu spisovatelky Sylvie Novak pak můžeme, nebo nemusíme vidět autorku. A pokud ji v něm vidíme v měřítku jedna ku jedné, můžeme s ní například uspořádat proces jako s moc špatnou feministkou.

Čtěte také

Jan Němec: Barvy na okraji spektra

Hella Aleny Machoninové zaujímá jinou strategii. Vypráví příběh skutečné ženy, česko-německé Židovky Heleny Frischerové, která ve 30. letech emigrovala do SSSR, byla odsouzena jako trockistka a deset let strávila v lágrech. Vypravěčka umanutě pátrá ve zlomcích zpráv a dokumentů, sbírá „smetí a prach“ jednoho osudu a během toho se čtenář dozvídá leccos i o tom jejím.

To román Rozložíš paměť Marka Torčíka je daleko přímočařejší. Svědčí o vyrůstání queer kluka v moravském Přerově, v rodině, která nemá peněz nazbyt. Torčík autofikci chápe hlavně jako autobiografii neprivilegovaných – kdo není dostatečně známý, aby svůj život mohl okázale rekapitulovat, ten vzpomíná na to, jak byl zapomenut.

Čtěte také

Jan Němec: Nezůstat na svém

Je to jen náhoda, že tři nejvýraznější prózy loňského roku tak či onak tematizují identitu autorů? Nebo není to dokonce tak, že se tyto prózy zdají jako nejvýraznější právě proto, že to dělají, zatímco jiné romány, možná v lecčems výraznější, zůstávají na okraji zájmu?

Tak či onak, identita se i zde ukazuje jako klíčové téma současnosti. Jestliže však Václav Havel řekl, že jde o poslední filosofický problém, řekl vlastně, že poslední filosofický problém jsem já. A to je samozřejmě hodně dvojznačné: imperativ „poznej sám sebe“ platí napříč věky, jen našemu věku však hrozí, že nakonec budeme znát pouze sami sebe. I v autofikcích se já častěji stvrzuje, než váží a zpochybňuje. Já už není nikdo jiný, parafrázujeme-li Rimbauda.