Jan Němec: Pod hladinou jazyka

Běžně máme za to, že metafory patří hlavně do poezie. Básníci je používají, když chtějí něco ozvláštnit, vystihnout, vypíchnout. Literární teorie metaforu řadí mezi tropy, tedy způsoby, jak přenášíme původní význam na něco nového. Metaforou je už tak prosté spojení jako hodinová ručička, protože se v něm vteřinovka přirovnává k natažené lidské končetině.

Čtěte také

Jan Němec: Den dnes uplynul úplně klidně

To všechno je poměrně banální. Některé metafory ovšem do našeho vnímání světa zarostly tak hluboko, že už jako metafory ani nevnímáme. Aniž bychom si to uvědomovali, žijeme uvnitř metafor. Právě tak by se dalo shrnout poselství slavné knihy Metafory, kterými žijeme George Lakoffa a Marka Johnsona.

Ruku na srdce, literární teorie nepřinesla mnoho knih, které by byly zajímavé i pro někoho, koho vůbec nemusí zajímat literatura. Metafory, kterými žijeme však po svém vydání v roce 1980 způsobily poprask v lingvistice, estetice, gnozeologii i kognitivní vědě. První, beznadějně rozebrané české vydání pochází z roku 2002, to druhé se objevilo letos.

Čtěte také

Jan Němec: Když vás posedne duch

Když jsem napsal, že žijeme uvnitř metafor, měl jsem tím na mysli, že metafory jsou trochu jako domy. A to je přesně to, co Lakoffa s Johnsonem zajímá. Proč v jazyce například existuje úzus, že se o teoriích hovoří jako o budovách? Ptáme se, co je základem určité teorie, říkáme, že ta nebo ona teorie potřebuje podepřít, argumenty označujeme za chatrné a varujeme, že celá koncepce se může snadno zhroutit. Žádný z těch obratů explicitně neříká, že teorie jsou budovy, ale všechny k této metaforické struktuře odkazují.

Podobných příkladů jsou přitom desítky. Co například o našem pojetí života říkají věty jako: Hrozí mi prohra. Musím využít svých šancí. Mám ještě jedno eso v rukávě. V sázce je příliš mnoho. Vyhrál jsem v práci jakckpot. Nuže, říkají zjevně to, že život považujeme za hazardní hru.

Čtěte také

Jan Němec: Totální román

A jak je to třeba s láskou? Lakoff s Johnsonem ukazují, že různé metaforické struktury existují vedle sebe. Lásku tak současně chápeme jako válku i jako kouzlo. Mluvíme o dobývání, pronásledování a podléhání, ale současně také o vytržení, očarování nebo o transu. A láska je také fyzikální síla, to když mezi námi něco pulsuje, jiskří, ten druhý nás přitahuje nebo nás obklopuje atmosféra plná napětí.

Zajímavostí je, že jako boj vnímáme nejen lásku, ale i její možný výsledek, totiž početí. Když lékařská věda popisuje cestu spermií k vajíčku, člověk má pocit, že slyší vyprávění o útoku barbarských hord na římskou kolonii. Spermie se vydávají na zteč, hynou na sliznicích, ale nevzdávají se, rozbíjejí se o stěnu vajíčka, přicházejí o bičík atd.

Čtěte také

Jan Němec: Já už není nikdo jiný

Jenže i tento zdánlivě objektivní popis početí coby boje je ve skutečnosti hlavně metaforickou interpretací. Stejně tak bychom mohli mluvit třeba o tom, že spermie spolupracují jako cyklisté jednoho týmu, na které v cíli etapy čeká zlatý pohár pro vítěze.         

Většina uvedených příkladů – až na to početí – pochází přímo z knihy. Mělo by tedy být zřejmé, že Metafory, kterými žijeme nejsou žádná odtažitá studie, která by stála a padala – abychom použili další obrat, který o teoriích uvažuje jako o stavbách – s oborovým vzděláním. Ne, je to jedna z těch mála knih, která zaujme každého přemýšlivého člověka. Metafory básníků jsou jen špička ledovce, ty další se skrývají pod hladinou jazyka.