Jan Němec: Den dnes uplynul úplně klidně

Je to zřejmě součást mé profesní deformace, že když čtu knihy, všímám si hlavně vět. Mám za to, že próza je pouze tak dobrá, jak dobré jsou věty, z nichž se skládá, všechny ty věty, jak jdou jedna za druhou. Jejich délka, stavba a rytmus mě často zajímají víc než děj, téma či postavy. Přesněji řečeno, děj, téma a postavy mě zajímají natolik, nakolik žádoucí jsou věty, jež je utvářejí.

Čtěte také

Jan Němec: Když vás posedne duch

V matematice nabývá věta významu teorém a v hudbě jde o část skladby. Anglické sentence značí rozsudek a německé der Satz znamená také usazenina nebo sedlina. Latinský výraz sententia označoval způsob myšlení, názor či sentiment. Etymologicky bystré ucho v tom slyší indoevropský kořen sent, přešedší do celé řady slov, původně ve významu cítit. S trochou licence by tento krátký jazykový exkurz šlo uzavřít: věty jsou naše osobní teorémy, sedliny významu, rozsudky rozumu, věty jsou způsoby, jak cítíme svět.

To všechno platí zejména v případě literatury. Tak často skloňovaný autorský styl není nic jiného než to, jak autor obráží svět s větami. Na jedné straně atomizované věty Camusova Cizince, nedomykavé věty, mezi kterými lze propadnout kamsi dolů, na straně druhé popínavé rostliny Nabokovových rozvětvených sentencí, které se sápou po světě desítkami háčků. Na jedné straně okrouhlé věty Gabriela Garcíi Marqueze, vlnící se jako hřbety spořádaného stáda, na druhé straně sešikované sentence Thomase Bernharda s nasazenými bodáky. Úsečné věty Marguerite Durasové, útočné věty Elfriede Jelinekové, útěšné věty Ingeborg Bachmannové, úmorné věty Sally Rooney.

Čtěte také

Jan Němec: Totální román

Stejně jako nevíme, kdo vynalezl alfabetu, nevíme ani, kdo vynalezl větu. Řečtí gramatikové znali termíny jako podmět a přísudek a mnoho dalších, ale pojetí věty jako syntaktického celku je zřejmě až renesanční. Středověk ještě nepracoval s interpunkcí, přesněji řečeno, interpunkční znaménka se ve starých textech vztahují hlavně ke kadenci a rytmu pasáží pronášených nahlas. Sémantické rozdíly mezi čárkou, tečkou, dvojtečkou, trojtečkou, pomlčkou či dokonce milovaným i nenáviděným středníkem jsou výrazně pozdějšího data; doprovázejí až členění moderního ducha.

Věty zjevně fascinují nejen mě. Revolver revue před lety přišla s projektem nazvaným Jedna věta. Oslovení měli každý den v roce napsat právě jednu sentenci. Žádná věda, řeklo by se. A opravdu: „Cikáda se složitě včleňuje do vrzání ostatních cikád,“ napsal Petr Borkovec 7. července 2010. A 11. listopadu dodal: „Jak se voda škubala u kůlu.“ Dobré věty nejsou jen slova, slova, slova, kralevici. Smí být, či nebýt zcela prosté: Den dnes uplynul úplně klidně.