Petr Vizina: Polobotky stoletého muže

Věděl jsem od Jana, že jeho tátu odsoudili komunisté na osmnáct let za to, že doma na Šumavě pomáhal převádět lidi za hranici. Nikdy si od nikoho nic nevzal. Jen věřil v to, co nám přijde obyčejné. Že politické moci, která má plná ústa světlých zítřků a o to víc nesnáší ty, kdo ji tu idylu kazí, je lepší se vyhnout.

Čtěte také

Petr Vizina: Hardcore ze Sudet

Z představy, že lidé postižení tuzemskou verzí stalinismu jsou na doživotí zachmuřenými vymítači komunistického zla, mě už kdysi vyvedl veselý a dobrosrdečný spisovatel, bývalý mukl – tedy muž určený k likvidaci – Jiří Stránský. Janův otec František byl podobného ducha, pokud mohu soudit z několika málo setkání. Žádný anděl pomsty, spíš málomluvný svědek toho, co se může kdykoli opakovat, pokud moc ve státě převezmou všehoschopní a ničeho se neštítící lidé opojení mocí. S komunisty a jejich nohsledy si šumavský rodák a převaděč František zažil svoje.   

 „Po líčení nás seřadili ve sklepě soudní budovy v Klatovech a tam se se mnou přišel rozloučit estébák Mareš, můj vyšetřovatel. Říká: Půjdeš na Jáchymov, tam chcípneš, vyroste na tobě mech,“ vzpomíná otec František v knižním rozhovoru se svým synem Janem. Přežil své věznitele a pronásledovatele, včetně klatovského vyšetřovatele Mareše. Podával osobní svědectví o těch, kteří už tu nejsou.

Čtěte také

Petr Vizina: Co zahrádkář, to umělec

Jsou lidi vlastně pořád stejní, jen jim okolnosti dávají příležitost ukázat, co v nich je? Tohle mě napadá, když František popisuje, kdo jejich skupinu převaděčů vyzradil. Dva chlapi, za války stateční partyzáni, po válce přesvědčení komunisté. Jeden z nich, poté co udáním poslal lidi na šibenici a na dlouhá léta do lágrů, přichází vrátit odměnu dvacet tisíc korun československých. Když se mu vysmějí, jde se oběsit. Jako by se jidášovský příběh opakoval bez ohledu na to, jestli je zapsaný v Bibli. 

„Štěstí jsem musel mít hodně. V dole jsem byl zasypaný, musel jsem se vyprostit. Kolikrát jsem měl víc štěstí než rozumu,“ vyprávěl mi o dobách, které strávil na uranu v Jáchymově. Přes to všechno nepůsobil jako utýraný člověk, ani jako triumfální stařec, jemuž daly dějiny nebo Bůh zapravdu už jen tím, že o dlouhá desetiletí přežil své škůdce.

Čtěte také

Petr Vizina: Uraňáci

Působil jako člověk udržující životní řád, který na oplátku udržel jeho samotného do vysokého věku. Jako člověk, který se zlem nenechá fascinovat nebo pohltit, který bez svalnatých komentářů bere nízkost těch, kdo mu chtějí ublížit, jako pouhou okolnost a skutečné emoce otevírá jen svým nejbližším. Jaká lekce v době facebookové, nabízející každý den nové vzrušení!

Vlastně jsem si jedné silné emoce všiml, působila pobavení v celé Františkově rodině. Týkala se červené škody rapid, zaparkované před domem. František, ještě když mu stáhlo na stovku, se souhlasem lékaře a pod dohledem rodiny tohle čiperné auto čiperně řídil. „Jak si sednu za volant, jsem ve svém živlu. Domnívám se, že řídím spolehlivě. Bohužel je dovolená rychlost jen 90 kilometrů,“ říká trochu zklamaně a všichni se rozesmějí. Chtěl bych být u toho, když dopravní policie kontroluje řidičský průkaz s datem narození 31. prosince 1923!

Čtěte také

Petr Vizina: Jazyk války

František Wiendl, rovný a laskavý člověk, se dožil sto dvou let. Zemřel letos, 26. června. Se svým synem, literárním historikem Janem Wiendlem, sepsali knižní rozhovor s názvem Oplocený čas. Připomíná mi výrok připisovaný svatému Augustinovi: „Tak často slyšíme, jak lidé říkají: 'Zlé časy, svízelná doba.' Žijme dobře, pak bude i naše doba dobrá. My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba.“