Norbert Schmidt: Kristův impuls

Tušíme hrůzu a smrt, jež jsou zjemněné krásou, abychom vše vůbec dokázali vnímat. Jaké poselství se tu skrývá hned na začátku výstavy Fragmenty paměti, která v Jízdárně Pražského hradu představuje Svatovítský poklad v zrcadle současného umění?

Čtěte také

Norbert Schmidt: František

Každý z těchto předmětů s sebou nese svůj příběh a zároveň mezi sebou klenou most. Před námi se tak otevírá prostor pro vlastní přemýšlení a přecházení napříč věky. Já se například nemohu zbavit dojmu, že tu paradoxně právě středověký relikviář dobře napovídá, co nám chtěl naznačit konceptuální umělec.

Relikvie svatých tu totiž nejsou k nějakému magickému uctívání a okuřování. Připomínají život a dílo konkrétního člověka. Tady knížete Václava, a to jako svědka toho, že když se vezme vážně Ježíšova výzva, abychom pomáhali uskutečňovat Boží království na zemi, časem se opravdu něco stane.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Město bez lidí

Vzdělaný Václav změnil styl vlády, podle dochovaných legend se staral o chudé a nemocné, byl mírný a spravedlivý nejen ke svým blízkým, ale také k otrokům a vězňům. Chtěl po Ježíšově vzoru proměnit své knížectví ještě hluboce ponořené do archaické surovosti a osudového pohanství. Ačkoli nakonec Václava zavraždili, brzy se stal vzorem moudrého, spravedlivého a zbožného panovníka.

Z desátého století teď skočíme rovnou do století dvacátého: Joseph Beuys svou plechovku s kostí věnoval památníku v Lidicích, tedy vesnici, kterou Němci v roce 1942 srovnali se zemí. Zavraždili tehdy 340 lidí. A to jako pomstu za atentát na říšského protektora a zároveň jednoho z hlavních strůjců holocaustu Reinharda Heidricha.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Donnerstein

V roce 1967 vyzval britský lékař Barnett Stross umělce z celého světa, aby přispěli právě poválečným Lidicím svou tvůrčí silou. Berlínský galerista René Block zorganizoval dar i ze západního Německa. Do Čech se tak dostaly obrazy Gerharda Richtera nebo Sigmara Polkeho, a právě i Beuysova plechovka. Téma, které stálo v pozadí věnovaných děl, bylo podobné: Jak se vyrovnat s tíživým dědictvím vlastní minulosti? 

Beuysovu práci můžeme ale nahlédnout i jako shrnutí autorova celoživotního přemýšlení o smyslu umění. Podle Beuyse se totiž každý člověk může stát umělcem. Každý člověk by měl v sobě aktivovat svobodu a tvořivost. Uměleckým nástrojem je vlastní tělo, barvami jsou konkrétní činy a výsledným obrazem je celý lidský život. Možná právě proto spojil Beuys drobný kříž, který namaloval na kost, tenkou barevnou linkou, jakousi anténou, jíž proudí signály a energie, s křížkem na plechovce od barvy.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Dům v domě v Českých Budějovicích

Člověk má pozitivně proměňovat sám sebe. Proměnit se má v posledku ale i celá společnost. Také proto se umělec na sklonku života silně angažoval v aktivitách Strany zelených za férovou, sociálně citlivou politiku včetně velkého důrazu na ochranu životního prostředí.     

Méně známou skutečností, která se pro mě zesiluje právě ve spojitosti se svatováclavským relikviářem, je Beuysovo přemýšlení o Kristu, jeho kříži a vůbec významu evangelia o Božím království, které se do světa prolamuje tady a teď.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Za Václavem Ciglerem

Beuys došel k přesvědčení, že tradiční církve jsou dnes příliš těžkopádné instituce, než aby dokázaly předávat Ježíšovo těkavé poselství o svobodě, tvořivosti a životě v lehkosti Božích dětí. Také křesťanská ikonografie, se kterou zpočátku experimentoval, už podle něho ztratila veškerou sílu. Opustil ji. Jen kříž nebo půlku kříže si přivlastnil mezi své vyjadřovací prostředky.

Beuyse zajímal Ježíš především jako kosmický Kristus, jak ho rozvíjí Pavlova teologie Listu Koloským. Vnímal ho jako svého druhu akčního umělce, který uvedl do pohybu ohromnou dějinnou transformaci. Ježíšovo kázání o království lásky, pokory a spravedlnosti je v tomto pohledu klíčovým impulsem lidských dějin. Přes veškeré světské i církevní snahy evangelium zkrotit a pozornost přesunout kamsi do minulosti nebo zásvětna je Ježíš v síle svého příběhu stále přítomný a působící.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Mořeplavec

Beuysova výzva k tvořivosti, jeho apel na to, aby se každý člověk stal umělcem, představuje – chcete-li – „ježíšovské“ jádro jeho díla. Zároveň i umělcův největší přínos moderní christologii. Na Krista podle Beuyse nemusíte věřit, stačí, když se otevřete jeho výzvě vykročit z pasivity a průměrnosti. Proměna života jedince i společnosti je možná. A to i po sebevětších tragédiích.

Před středověkým relikviářem a plechovkou s lidskou kostí jsem si vzpomněl ještě na dvě souvislosti. Beuysovým vůbec posledním dílem se stal drobný kříž z větví trnové růže a dlouhého hřebu. Je to pro mě nejkrásnější dílo „moderního křesťanského umění“. Náhodnost druhé myšlenky budu muset ještě prozkoumat: Beuysův dodnes žijící syn se totiž jmenuje Wenzel – Václav.