Norbert Schmidt: Za Václavem Ciglerem

Výtvarník. Když měl Václav Cigler mluvit o sobě, rád používal toto archaizující slovo. Všechna ta ostatní označení jako sochař, sklář, kreslíř, umělec, designér, šperkař, autor prostorových uměleckých intervencí, básník a pedagog nechával stranou.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Dům v domě v Českých Budějovicích

Materiál, s nímž byl především spojován, bylo sklo. Na konci 60. let založil a pak dlouho vedl Ateliér skla v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Známé jsou jeho objekty vejčitých tvarů, sestavy z hranolů optického skla a futuristické šperky. Z realizací, které vstoupily i do širšího povědomí, připomeňme magický obrazovkový obklad stanice metra Náměstí republiky nebo kříž na vrcholu střechy evangelického kostela v Litomyšli.

Václav Cigler byl také autorem utopických krajinných projektů. V 60. letech předběhl land art. Fascinující jsou i jeho gestické kresby uhlem nebo tužkou. Osobně mám moc rád jeho nádoby s čeřenými nebo zrcadly prolamovanými vodními hladinami. Nebo jeho prostorové instalace z matnic. Různě zesílené, přesměrované nebo do barevného spektra rozkládané světlo je samozřejmým spolutvůrcem, oživovatelem všech těch jeho větších nebo menších zázraků.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Donnerstein

Dílo Václava Ciglera charakterizuje oproštěnost, hledání elementárního tvaru a základních struktur věcí a vztahů. Právě sklo mu umožňovalo radikální redukci a tvorbu na samé hranici viditelnosti, která ale evokovala intenzivní přítomnost. Při vší abstrakci pro něho ale zůstávala jedinečným zdrojem inspirace a reflexe skutečnost. Ciglerovi nešlo o dokonalý umělecký objekt, jak by se mohlo na první pohled zdát. Estetika pro něho byla nástrojem. Chtěl vést diváka dál, dál za svá díla. Chtěl naznačit nové pohledy na svět a na sebe sama.

V jednom textu výstižně napsal: „Já nezpodobňuju / já vymezuju a evokuju.“ A jinde: „Nedělám obrazy, nedělám sochy / … / dělám znaky a trasy, kterými vedu oči po ploše papíru / nebo celého člověka po ploše krajiny.“ Umělecké dílo bylo pro Václava Ciglera především podnětem k přemýšlení, komunikaci a neopakovatelnému lidskému setkání.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Město bez lidí

Navštěvovali jsme ho. Díky Kláře Jirsové se dokonce nechal přizvat ke třem krásným drobným projektům. Václav nám nabídl tykání. A to jsme byli o dvě generace mladší. Byl velkorysý. Zanedlouho nás například seznámil s Adrienou Šimotovou a přesvědčil ji, že naše pozvání nemá odmítnout. Začali jsme ho na Ořechovce v jeho ateliéru navštěvovat i jen tak. Klára pravidelněji než já.

Naše rozhovory se rozbíhaly čím dál víc. Mířily k dějinám, druhé světové válce, literatuře, poezii i teologii. Václav nevedl monology, kladl otázky, a to s nepředstíranou zvídavostí. Často se vracel k tématu kříže, mystiky a také k Lutherovi. A k legendárnímu pateru Bonaventurovi Boušemu, který u něho jeden čas bydlel. Bůh byl pro Václava dynamickou veličinou, spíš tajemstvím, otázkou než jistotou. Šifrou zázraku života a tvořivosti? Symbolem úžasných vesmírných vztahů a zákonitostí? Každopádně nic statického.

Čtěte také

Norbert Schmidt: František

Ale někdy uprostřed radostného hovoru Václav najednou znejistěl. Jeho úvahy se změnily v pochybnosti: A není to všechno ještě nějak jinak? … Na chvíli se přestal usmívat a jeho pohled zamířil do dálky.

Nezapomenu na jedno z posledních setkání během krásného večera na přelomu jara a léta. Seděli jsme venku u žulového stolu, ve sklenkách červené víno. Za námi břečťanem porostlý dům a jemné hučení včel. Před námi japonský javor, v trávě kovový prstenec a dvě zapuštěná kamenná vejce. Václav nám četl ze svých textů. Plaše, s chvěním. Debatovali jsme. „Jsou to jen slova nasbíraná cestou,“ vysvětloval. „Potřeboval jsem zachytit myšlenky, které doprovázely navrhování. Psaní je pro mě určitý způsob pozorování.“

Čtěte také

Norbert Schmidt: Hřbitov, kde je pochovaný dědeček Ottly Kafkové

A pak najednou znovu shrnoval, co je pro něho to nejpodstatnější: „Prostor, dílo jako podnět, setkávání s lidmi, hledání, pohyb … Světlo přetavené do hmoty … Symbol, odkaz, nápověda, tušení.“ Oči se mu rozzářily ještě víc, když přešel k osám, vytyčování cest a cíli za horizontem. Jako by to už ani neříkal nám, ale vesmíru.

Zpátky do domu jsme ho doprovodili až pozdě za tmy. Ještě za námi zavolal: „Branku nezamykejte, jen zavřete. A brzy přijďte.“

*

Václave, děkuju.