Norbert Schmidt: Město bez lidí

Vznik díla: kolem 1490, tedy v době objevování Ameriky. Ale v tom přístavním městě nejsou lidé, jako by si je všechny vzal Kolumbus s sebou za oceán. Kam se poděli? Kde jsou?

Francesco di Giorgio Martini: Ideální město, kolem 1490, Gemäldegalerie Berlin|foto:Norbert Schmidt

Aniž bych té záhadě přišel na kloub, zavřel jsem na chvíli oči, otočil se a vykročil do dalších sálů berlínské obrazárny. Nabízejí se dvě možnosti, jak postupovat. Levá cesta vede Itálií a Středomořím, nechybí Raffael, Caravaggio nebo Canaletto. Pravá cesta začíná středověkými českými a německými deskovými obrazy a dál se klikatí údolími, rovinami a přístavy zaalpských zemí: Dürer, Holbein, Bosch, Rubens a Vermeer. Na konci se obě trasy potkávají ve velkolepém oktogonu s Rembrandtem.

Která linie starých mistrů je lepší? Prohlížím si záhadného Muže s helmou – prý se dostal do sbírky hlavně proto, že připomínal Bismarcka – a dochází mi, že berlínští sběratelé, mecenáši a kurátoři chtěli v prostoru naznačit, že si ten severní příběh evropského umění v ničem s tím jižním nezadá. Pod jednou střechou tu každopádně shromáždili desítky postav, nádherných portrétů, zástupy lidí, obrazy opakujících se radostí a tragédií: na jihu, na severu, na zemi i na nebi. Kmotrem tohoto dechberoucího panoptika lidského hemžení je jednoznačně Saturn.

Čtěte také

Norbert Schmidt: František

Jak jsem míjel jednu tvář za druhou, v myšlenkách jsem se ale neustále vracel k tomu jedinému dílu v galerii, na němž není vidět ani živáčka: k renesančnímu liduprázdnému městu. Přitahovalo mě jako magnetová hora. Ještě jednou jsem se k němu tedy vypravil.

Autorem je snad malíř, sochař a architekt Francesco di Giorgio Martini z Urbina, nebo se uvažuje, že ho mohl namalovat i Piero della Francesca. Berlínští milovníci umění desku získali na konci 19. století z jedné venkovské vily u Florencie. Na popisce pod obrazem stojí: Ideální město. Ideální město… bez lidí? Název je samozřejmě novodobý.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Hřbitov, kde je pochovaný dědeček Ottly Kafkové

Znám ten výjev poměrně dobře z dějin architektury. Existují už jen dvě podobná díla, dokonce srovnatelných rozměrů. Jedno opatrují v Urbinu, druhé v Baltimoru. Tvořily kdysi triptych? Namaloval je všechny jeden autor, Giorgio Martini? Každopádně ve mně sílilo přesvědčení, že tu musí jít o hodně víc než jen o učebnicový příklad renesanční perspektivy a ideálního urbanismu, jak nám vyprávěli ve škole. V tom velkém rozměru a složitosti celku i detailů na mě totiž působil minimálně ten berlínský obraz jako děsivé zjevení.

Na náměstí se dívám skrze jakousi lodžii. Pravou i levou stranu rámují paláce, obytné domy a úplně u moře vykukuje pevnost připomínající Andělský hrad. Na nejbližší palác vpravo navazuje vzadu vysoká zeď. Za ní tuším zahradu. Prohlížím si vykukující malý strom, který tam autor obrazu namaloval snad jen proto, aby mi připomenul, jak mohutná ta kamenná masa města přede mnou doopravdy je.

Čtěte také

Norbert Schmidt: S Anne Applebaum proti pesimismu

Teprve po nějakém čase jsem si všiml několika vyklopených nebo pootevřených okenic. Možná jsou právě ony tím hlavním zdrojem hlubokého znepokojení, které z obrazu vyzařuje. Není to pohled na zničené město, které po sto letech pohltila divočina. Dívám se na domy, u kterých ještě před chvílí něčí ruce pootevřely okna a dveře. Ale teď jsou jeho obyvatelé najednou do jednoho pryč. Jako by se před chvílí udála nějaká záhadná katastrofa, při které se vypařil veškerý život.

Z vlastní zkušenosti se mi vybavují obrazy prázdné Prahy z doby pandemie covidu. Staromák, Křižovnické náměstí nebo Karlův most absolutně bez lidí i během slunného poledne. Jako na tomto obraze. Koukám do prázdna tam, kde by normálně proudily davy… Tuto divnost pustých prostorů znám snad jen ještě z melancholických děl Giorgia de Chirica.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Kirchenblatt

Perspektivně ubíhající mříž dlažby náměstí vede můj pohled k moři, kde se houpe pět lodí. Jedna z nich se přibližuje do přístavu, někdo právě uvolnil lana, aby se třepotající plachty daly svinout a loď zpomalila. Ale kdo ta lana povolil? Na palubě totiž také nikoho nevidím.

Rozbor, který jsem si dohledal na mobilu, mi prozradil, že v berlínském Ideálním městě dokonce lidé byli. Ale už autor obrazu je v jedné fázi jeho vzniku zamaloval. Na příbuzném obraze z Baltimoru pár lidí dnes sice vidíme, nicméně přibyli, jak zjistil zase jiný průzkum, až o desetiletí později. Obraz z Urbina je také bez živé duše. Nepřítomnost lidí je ve všech třech dochovaných „ideálních městech“ záměrná. Nestojím tedy před nedodělaným dílem. 

Čtěte také

Norbert Schmidt: Walhalla

Ale je tu ještě jedna divnost. Dolní skoro třetinu berlínské desky tvoří jakési iluzivně namalované táflování. Mám tedy před sebou fragment obkladu architektury, nebo nějakého mobiliáře, třeba čelo pohovky? Pak by byl obraz opravdu iluzivním oknem, mementem mori, alegorií marnosti a vyprázdněnosti lidského života. Je to jeden z obrazů živé smrti, jak o nich píše László Földényi? Nebo obraz noční můry? Poledního děsu? Nebo je renesanční dílo spíš jakýmsi imaginárním divadelním jevištěm, cvičištěm pro interakce osobní zkušenosti a fantazie?

Mé myšlenky ale přerušil kustod s uctivým upozorněním: „Obrazárna otevírá zase zítra od desíti hodin. Pro dnešek zavíráme.“ Teprve teď jsem si všiml, kolik lidí to vlastně v galerii bylo.  Přimíchal jsem se do pomalu jdoucího zástupu ve vstupní hale a zmocnilo se mě intenzivní podezření. Podezření, že všichni ti usměvaví, mladí i staří elegantně oblečení lidé, kteří si navzájem dávají přednost, radostně konverzují a trpělivě čekají, až je úzké dveře vypustí do zářícího velkoměsta, jsou právě ti, kteří tak náhle zmizeli z renesančního obrazu.