Norbert Schmidt: Hřbitov, kde je pochovaný dědeček Ottly Kafkové

Ríša nahoře na kůru mocně zaburácel na varhany a všichni se nahlas přidali: Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi, / (…) / Labuti má a loutno má, slavíčku můj, / dřímej, má harfo líbezná… Jenže – Michna sem, Michna tam – nic naplat: ta naše pětiletá harfa líbezná tu nechce v kostelní lavici spořádaně dřímat už ani minutu. Chce běhat a hrát si venku.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Berlín

Namíří si to středem chrámu a já rychle za ní. Jak tak skáče kolem hrobů na severní straně kostela a zkouší dělat sněhové koule a házet je po mě, napadá mě, že bychom měli raději vyrazit jinam. Ale kam? Dnešní starozákonní čtení tematizovalo příslib Božího požehnání a ochrany pro syny a dcery Izraele, tak to vezmeme malou procházkou na nedaleký židovský hřbitov. To je ono. Vyjde nám to akorát do konce bohoslužby, abychom stihli vyzvednout mámu.

Seskočili jsme tedy z vysoké barokní zdi a vydali se dubovou alejí dolů po hřbetu kopce. V dálce jsme pozorovali, jak se lidé procházejí po polních cestách a užívají si novoroční výhledy na Šumavu a trochu toho slunečního jasu. Když jsme došli do lesa, začali jsme sbírat klacíky a šišky. Po chvíli se před námi mezi borovicemi objevila rovná kamenná zídka. Hannah na ni vyšplhala a rozběhla se po její koruně až na druhý konec, odkud mi hlásila, že vidí v dálce vesničku. To je Osek, odpovídám. Pochází odsud rodina jednoho spisovatele. Jmenoval se Franz Kafka.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Nůž

Uvnitř hřbitova se kupodivu tyčí jen pár náhrobků. Dva z nich navíc už téměř zarostly do kmene staletého dubu. Poslední náhrobní kámen osadili v levém západním rohu v roce 1889 právě Jákobu Kafkovi, dědečkovi slavného spisovatele. Na tuto kamennou stélu jsme každý položili malý kamínek. Vysvětlil jsem Hannah, že to tak Židé dělají na znamení, že na ty, které měli rádi, stále myslí. Jedná se o prastarý zvyk ještě z dob, kdy Izraelité putovali pouští a hroby zemřelých zabezpečovali kameny, aby těla nevyhrabala divoká zvířata. 

Kafkův životopisec Reiner Stach píše, že toho 13. prosince 1889, kdy se konal pohřeb řeznického mistra Kafky, zůstal šestiletý Franz v Praze. Položil slavný spisovatel na hrob svého dědečka kamínek někdy později? Nevíme. Poté, co při Rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 získali Židé plnou svobodu pohybu, usídlování a sňatků, se židovští obyvatelé vesnic začali ve větším počtu stěhovat do měst. I osecká komunita tak pomalu a nenásilně zanikla už na sklonku 19. století. A tak už tu ti z města na počátku století 20. nakonec neměli koho navštěvovat.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Kirchenblatt

Na pozapomenutém lesním hřbitůvku jsem teď ale nemyslel jen na pražského spisovatele, o hodně silněji se mi vybavil příběh jeho nejmladší sestry Ottly. Tato zásadová žena měla literátovi Maxi Brodovi za zlé, že neuposlechl jejího bratra a Kafkovo dílo po jeho smrti nezničil, ale naopak zveřejnil.

Rozumím oběma, ale čím dál víc si vážím Ottly. Za války ji v roce 1942 zatkli a deportovali do Terezína. Pracovala tam jako vychovatelka v jednom z chlapeckých domovů. 19. září 1943 přijelo do ghetta 1260 židovských dětí z Białystoku, kde před tím nacisté postupně zabili na 52 tisíc jejich předků. Děti zůstaly v Terezíně skoro tři týdny. Němci je chtěli vyměnit za zajatce.

Čtěte také

Norbert Schmidt: S Anne Applebaum proti pesimismu

Tajná vyjednávání s Angličany však ztroskotala, děti proto odvezli vlakem zase zpátky na východ: do Auschwitz. Ottla Kafková se dobrovolně rozhodla, že je doprovodí. 7. října dorazily do koncentračního tábora. A ještě ten den je nacisté všechny zavraždili. I další dvě sestry Franze Kafky – Elli a Valli – zemřely v plynových komorách. Kafkův strýc se smrti v koncentráku vyhnul sebevraždou.

*
Vracíme se oklikou přes jižní svah, který se rozprostírá pod poutním kostelem. Luštíme stopy zvířat, hrajeme na babu, smějeme se. Přemýšlím, kdy asi přijde ten pravý okamžik, abych zatím ještě malé Hannah vyprávěl i příběhy Ottly, Elli a Valli Kafkových, které se mi právě tak intenzivně připomněly… Kdy a kde?

Čtěte také

Norbert Schmidt: C. D. F.

Možná je tím nejpříhodnějším místem právě ten pravoúhlý obdélník z kamenných zdí vyseknutý do houštiny na kraji lesa. Malý osecký hřbitov je nepřímým svědkem tolika zpřetrhaných životů. Jeho prázdnota, nenaplněnost jako by tu měly navěky vyčítat Bohu, že nedodržel svůj příslib, o kterém jsme před chvílí slyšeli v kostele. Bůh neochránil své vyvolené služebníky, ani ty nejmenší. Hřbitov tu zůstává jako ona zapomenutá uzavřená kafkovská brána, obraz toho, o čem se mluvit dost dobře nedá. A snad také jako tichý protest proti vesmírnému i lidskému chladu.