Norbert Schmidt: František

Přitom nezastíral nedokonalosti společenství, které vedl, naopak: inicioval jeho hluboké reformy. Nezastíral ani nedokonalosti vlastní. Právě touto otevřeností mnohé elektrizoval. A, pravda, mnohé také rozčiloval.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Hřbitov, kde je pochovaný dědeček Ottly Kafkové

Františkova energie ale směřovala především ven. Neúnavně zdůrazňoval privilegované postavení chudých a odstrčených, a vůbec všeobecné sourozenectví lidstva. Vyzdvihoval naléhavost ochrany planety Země, našeho společného domova, jehož devastace tak úzce souvisí s bezohledným vykořisťováním těch nejzranitelnějších.

Nejvyšší metu v přístupu k druhému člověku podle Františka najdeme v Ježíšově podobenství o milosrdném Samaritánovi, a ne v nějaké formě sebestředného kmenového náboženství. Církev by tu měla být pro všechny, angažovat se především na perifériích. Církev v jeho pojetí je odřenou, obouchanou polní nemocnicí, žádný dokonale opevněný hrad nebo dobře hlídaná celnice.

Čtěte také

Norbert Schmidt: C. D. F.

František po sobě nezanechal jen mnoho konkrétních inspirativních myšlenek, proslovů, textů, ale i několik silných symbolických činů. Také jeho poslední „politické“ setkání s americkým viceprezidentem J. D. Vancem, ani ne den před smrtí, vnímám jako obraz. Obraz, jaká až protikladná pojetí křesťanství, katolicismu tu dnes najednou proti sobě stojí. Výsostně symbolicky lze nahlížet i na vlastní okamžik jeho smrti teď o Velikonocích, kdy ještě stihl udělit sváteční požehnání Urbi et Orbi, městu a světu.

Františka si ale budu asi nejvíce pomatovat v souvislosti s jiným požehnáním, kdy se během pandemie covidu modlil před bazilikou svatého Petra. Starý muž – prý jediný opravdový globální hráč světa –  tehdy stál sám na pustém náměstí a tísnivým pocitům tolika lidí propůjčoval výraz. Antický orientální příběh ze zapadlé římské provincie v jeho podání zrcadlil na plazmových obrazovkách miliónů domácností tehdejší tíživou situaci a zároveň naději, že nemoc společně překonáme.

Čtěte také

Norbert Schmidt: S Anne Applebaum proti pesimismu

Tato mimořádná událost Františkova vystoupení těžila z paradoxu, z kontrastu protikladů, do kterých byl chycen nejen on sám jako papež, ale i celý náš svět. Před chrámem, jenž byl postaven za svatokrádežně získané peníze z prodeje odpustků, chrámem, kterým dodnes zmítají skandály nejen sexuálního zneužívání moci, osamělý papež bezprecedentně s nejvyšší pokorou mluvil o milosti rozdávané zdarma všem bez rozdílu. Monstrance s eucharistií, kterou uděloval požehnání, mu na závěr málem vypadla z ruky. Proti důsledkům globalizace tu jako jejich ztělesnění i protipól stál římský pontifex – stavitel mostů. Starý stavitel mostů, který se v našem propojeném světě pokoušel překlenout naši nemocnou osamělost.

Myslím, že tento „umělecký performativní“ rys papežova působení – příkladů by se dalo vyjmenovat samozřejmě více – ještě čeká na plnější docenění. Podle Františka je ostatně „umění protilátkou proti mentalitě vypočítavosti a uniformity, je výzvou pro naši představivost, pro náš způsob vidění a chápání věcí“.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Kirchenblatt

A jak například naznačuje v dopise o důležitosti světové literatury při formaci kněží a křesťanů vůbec, tvoří osobní konfrontace se starým i současným uměním jednu z účinných vakcín proti dnešním kulturním válkám. Alespoň takto Františka čtu.

Podle svého přání bude zesnulý papež pohřbený v bazilice Santa Maria Maggiore nedaleko pozdně antického obrazu Matky Boží Salus populi Romani, kde se zastavoval před každou zahraniční cestou. Právě tuto ikonu nechal v době pandemie kvůli mimořádnému papežskému požehnání, na které jsem vzpomínal, dopravit i na Svatopetrské náměstí.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Nůž

František nechtěl být pohřbený jako většina jeho předchůdců v monumentálním chrámu svatého Petra, v symbolickém centru katolické církve, ale na místě, odkud se z Říma sám tolikrát vydával do ciziny. A to nejen do světových center, ale právě i na chudé periférie, do míst zraněných, opomíjených a přehlížených – například na košické panelákové sídliště Luník IX., kde bydlí většinou Romové.

Františkovu volbu místa posledního odpočinku tedy vnímám i jako jeho poslední zcela jasné, chcete-li „umělecky performativní“, sdělení.