Norbert Schmidt: Donnerstein

Čtěte také

Norbert Schmidt: Město bez lidí

Je devět hodin ráno, nasedám do lesáckého auta a místo nějaké další námitky zabouchnu dveře. Vyrážíme na Donnerstein. Dnešní mapy ale horu popisují jako Veľký Grič. A aby toho nebylo málo: místní mu neřeknou jinak než Kric. Jednou to píší foneticky, tedy s „c“, jindy německy, tedy s „tz“. Donnerstein, Veľký Grič, Kric je domovní hora Handlové – německy Krickerhau, maďarsky Nyitrabánya.

Co jméno, to úplně jiný svět, a přitom je to jedno a to samé město. Jedna skála. Už jsem tu potřetí, abych pátral po starém zapomenutém příběhu válečné přestavby kostela, ale na Donnersteinu jsem ještě nebyl.

Čtěte také

Norbert Schmidt: František

Na horním konci města – kdysi se to tu jmenovalo Oberort – jsme prudce zatočili doprava a sjeli ze silnice na polní cestu a pak rovně přes louku přímo k lesu pod horou. Jen letmo jsme spatřili druhý handlovský kostel Dobrého pastýře. Když ho tu uprostřed války na Vánoce v roce 1942 dostavěli, říkali mu Zum guten Hirten. Začali jsme stoupat. Jožo se na mě obrátil: „Raději se odpoutejte, v horách musíte být vždy připraven vyskočit, kdyby se auto smeklo a začalo se třeba kutálet ze svahu. Pás by vás zbytečně zdržoval.“

Proč se hora jmenuje Hromový kámen, není těžké vysvětlit. Mohutná skalní stěna se tyčí na západ od města, a když se hnaly bouře, tak se právě tam objevily první blesky. „Z jakého kamene vlastně je?“ ptám se Joža. „Andezit.“ A s úsměvem dodal: „Donnerstein je takový místní Matterhorn.“ Vyprávěl mi pak o zanedbané krajině a lesích. O terasových polích, která kdysi pokrývala celé údolí. O tom, jak vše začátkem minulého století změnila těžba hnědého uhlí.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Hřbitov, kde je pochovaný dědeček Ottly Kafkové

A pak ještě radikálněji válka, partyzáni a vyhnání Němců. Komunisti tu od 50. let vystavěli druhu zářnou Porubu. Po sametové revoluci však nastal zlom. Před rokem se zavřel poslední důl a těžební zařízení se začala bourat. Jožo se nadechne: „Teď si příroda bere vše zpět. Ale musíme ji pomoct. O les je třeba se starat, jako se to po staletí dělalo.“ Jožo není jen skvělý lesník, ale původním povoláním promovaný historik.

Projeli jsme smrkovým lesem, o něco výš následovaly jedlobučiny a my zastavili na mýtině, kde Jožo zkontroloval práce na velké rozhledně, která se tu z jeho iniciativy staví, a pokračovali dál nahoru. 

Čtěte také

Norbert Schmidt: S Anne Applebaum proti pesimismu

Po asi půlhodině klikaté jízdy jsme auto nechali před bezzásahovým pásmem, překročili pár šedavých kmenů a vstoupili do malého pralesa, jehož mohutné osamocené buky se zanořovaly do mlhy kolem jako gigantické lodní stěžně. Za chvíli jsme se ocitli na skále a svět najednou skončil.

Jožo mě zastavil: „Před námi je sráz asi tři sta metrů. Jsme na Donnersteinu. A kdyby bylo něco vidět, tak nalevo, asi tímto směrem je Handlová a kostel, odkud jsme vyjeli. Donnerstein je krásný za každého počasí. Znáte ostatně starou místní hymnu?“ A s úsměvem ji zarecitoval:

Dort unterm Donnerstein
da liegt ein Dörfelein (…).
Das ist mein Krickerhau,
das ich so gerne schau,
wo ich zum ersten mal
erblickt das schöne Thal.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Kirchenblatt

Stál jsem na vysoké hoře uprostřed Karpat a až na ostrou skalní hranu těsně přede mnou vůbec nic neviděl. Musel jsem ale dát svému průvodci zapravdu. Ten pohled do mléčné nicoty, bíle temné hloubky a dálky byl fascinující. Jako cesta časem.

Tam někde pode mnou je baňatá věž Svaté Kateřiny a před ní starý Ringplatz, za Slovenského štátu krátce Adolf-Hitler-Platz, dnes Námestie baníkov s malým památníkem Slovenského národního povstání na jedné straně a místem, kde před nedávnem postřelili slovenského premiéra Fica, na druhé. Kolem mě horské ticho, jen mírný vítr s občasným zasyčením promíchával mrak a velké pohyblivé imaginární obrazy, které mi nabízel.   

*

Večer jsme si s Jožem dali sraz za kostelem v jednom poloprázdném hornickém baru. Měl tu na návštěvě kamaráda Michala, který se věnuje orální historii kraje po roce 1945. Chtěl jsem se s ním seznámit, než zítra odjedu. Vyprávěl jsem mu o „svém“ kostele a postěžoval si, že jsem sice strávil několik dnů v archivech, ale zas tak velký pokrok jsem neudělal.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Walhalla

Takovou velkou stavbu muselo přece provázet množství korespondence, plánů a dokumentů! Michal po chvíli vytáhl telefon, zalistoval a ukázal mi fotku: „Je to tohle?“ Ztuhl jsem: „Kde jste to viděl? To je Rudolf Schwarz, kresba uhlem, finální návrh přestavby kostela.“ Také Jožo vytáhl telefon. A když domluvil, s úsměvem mi řekl: „Zítra ještě nikam nejedete. Ráno od devíti na vás těch šest banánovek nepřebraných dokumentů čeká. Teď ale vyrazíme ještě jednou na Donnerstein.“

Výhled byl tentokrát dokonalý. Karpaty jako na dlani. Hřebeny kopců ve večerní záři zelenozlatě mechové. Hradba štítů na horizontu tmavě modrá. Rychle se pohybující bílošedé mraky vrhaly ostré tmavé stíny a dno údolí se proměňovalo jako korálový útes těsně pod hladinou moře. Handlová byla o hodně menší, než jsem si ráno ponořený v tom mraku představoval. Sotva jsem našel věž kostela. Náměstí nebylo vidět vůbec. Nad městem visela malá vítězná duha. Jožo se ke mně hrdě naklonil: „Není to nádhera?“ Bez zaváhání jsem odpověděl: „Je, ale ráno to bylo silnější!“ A oba jsme se začali smát.