Anna Beata Háblová: Věčnost bydlících

Utíkáš pryč – do práce, na schůzku, na dovolenou. Do kanceláří, do restaurací, do hotelů. Aby aspoň na chvíli měl život jiný rytmus, protože hudba domova hraje stále stejné beaty.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Koření do těsta měst

A tak jdeš do jakéhosi baru, protože jsi v něm ještě nikdy nebyl. I světlo se zdá být snovější a záhadně tlumené. Barová židle tě roztočí na nové obrátky. Ta chvíle tě chvíli ponese.

Nebo jedeš na dovolenou. Na ostrov, jehož ostrost hran ještě nemáš osahanou. Hotelový pokoj je plný slunce a neznámých povrchů. Cesta, kdy se do ustlané postele vepíšeš svým tělem, je ta nejpříjemnější. Oči hltají zákruty nových horizontů. Kolikrát se musíš podívat na moře, než se stane tvým domovem? Musí ti zevšednět. Pohled na něj se musí stát nekonečným opakováním, až se stane tvojí součástí. I když budeš pobývat ve vnitrozemí, moře bude tvojí samozřejmostí, tak jako zašedlý hrnek od čaje, který používáš každý den.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Tenhle čet mě přečet

Jaký je ale ten pocit, když hotelový pokoj opouštíš? Jsi plný viděného a zažitého, ale pokoj zbyde prázdný. Byl tvým týdenním bydlištěm, chvilkovým domovem. Když se po jeho bílé, rozestlané a prázdné náruči ohlížíš, lehce tě píchne v boku. Tohle je závan konečnosti. Opouštění každého bydlení je jako stín, který si k tobě lehne. Ale s jakou úlevou se lze vrátit do svého bytu a vše staré vidět pohledem plným moře, hor a hladkých hotelových pokojů. Prach v rohu tvého bytu je tvým prachem. Až se po něm budeš znovu ohlížet, píchne tě v boku ne dočasnost, ale trubka od vysavače.

Jsem tvůj domov. Moje stálost spočívá v proměně. Byl jsem jeskynní, jurtou, chýší, stanem i domem s ohništěm. Byl jsem atriovým domem, vilou suburbanou, úzkým gotickým měšťanským domem neboli mázhauzem. V baroku jsem nabyl na objemu a dekoru. Jsem skoro jako organismus, měnící se podle lidských potřeb. Ale souvisím i s technologickým pokrokem. Zavedení vnitřních instalací mi umožnilo existovat i s koupelnami. Elektrifikace mi zajistila nezávislost dispozic na přístupu přirozeného světla. Vynález lednice umožnil skladovat více jídla na delší čas, a mohly tak vznikat prostornější kuchyně. K možnosti větších oken přispělo ústřední topení.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Obyčejná neobyčejnost deště

A měním se i dnes. Právě v těchto dnech jsem promýšlen umělou inteligencí. Jistě, že nejen tvé topení nebo stínění mohou mít něco chytrého, aby se regulovaly samy. Chytré domy se stávají realitou. Pak je tady ovšem ještě jiná, tíživější realita – ta klimatická. Je potřeba se neustále ptát, jak může bydlení přispět ke zlepšení prostředí. Odpovědi stále nejsou tak přitažlivé, jako naprogramovaný byt Marka Zuckerberga, který mu sám každé ráno vyšle z šatny jeho oblíbené tričko, vyprané a vyžehlené.

Bydlení je způsob, jakým jsi ty i já, jakým jsou lidé na Zemi. Bytí je vždy pro každého jeho. Život lidí je životem bydlícím. Bydlet neznamená jen mít přístřeší nebo vlastnit byt. Bydlení znamená někde pobýt, setrvat, zapustit kořeny, zakotvit. Skrze opakování všedních dní zažívat věčnost. Jedním z aspektů bydlení je i pečování a pěstění, ze kterých plyne vztah ke světu jakožto k domovu, k domovu světa. Jeho základem je odpovědnost za svět jako za náš vlastní domov.