Petr Borkovec: Uzel

Železniční traťový uzel, z něhož se nedokážeme vymotat, má zauzlované jméno Štubňa. Něco se zadrhlo a sněží.

Čtěte také

Petr Borkovec: Pohlednice s vodopádem

Co je tohle za místo? Jehličnaté podhůří s příkopy a výmoly poskládané z kolejí v rušném provozu a z odstavných kolejí, kde v hlubokém sněhu stojí ticho a skladiště, a manipulačních kolejí, u nichž se zdvíhají hromady mnohametrového dříví.

Zasněžená železniční spleť, v níž se černají a z níž se odchlipují desítky tvrdých věcí a jejich pojmenování, hradlo, hlásnice, jimž neumíme dát přesný význam, ale nikdy, nikdy nejsme úplně vedle, návěstidlo, stavědlo, – jistí si přesně do té míry, abychom vzápětí mohli být dokonale zaskočení a dál se řítit do kolmé díry něčího zpropadeného plánu. Výhybka, závorové stanoviště, výhybkový systém.

Vagóny zastavují, cukají sebou a potom se rozjíždějí směrem, z něhož přiskřípěly, kolejové rozvětvení, hláska. A ještě: jednokolejka, traťová propusť.

Čtěte také

Petr Borkovec: Zkus si sednout do auta – seš v něm velkej? Jde ti to?

Hrobové ticho ve Štubni. Navzdory všem těm nastraženým železným věcem. 

„Miluju tě.“

„Já vím.“        

Vystupujeme na vysoké zastávce a spatříme výjev, před nímž si trochu vydechneme. Nějaký muž štípe dříví u starého dřevěného překladiště s kamennou rampou. Po jeho přesných úderech se obří polena rozlepují a v mdlobách padají ze špalku do sněhu. Jako bychom vstoupili do nové místnosti, kterou s předchozími spojuje jenom ticho – zvuky štípání i ostatní zvuky jsou přidušené. Nebe, sníh a mráz je polykají. Z narůžovělých střech na konci vzdáleného údolí stoupají proužky růžového kouře.

Čtěte také

Petr Borkovec: V dubnu

Bez váhání si pod rampou vyhlédnu a přivalím špalek do bezpečné vzdálenosti od toho muže a dávám se do štípání. I ty se hned přidáš – zvedáš, a občas dokonce chytáš, příliš velké zlomky dřeva, co se odkutálely ze špalku, a podáváš mi je k novému rozštípnutí. Dřevo, které sekyry skoro neslyšně otevírají, má odstín kosti, je namodralé a jakoby vyleštěné.

Všichni tři štípáme dřevo těch barev a pod lampou zimního slunce ani nevnímáme, jak strašně snadno tu docela obtížnou práci odbýváme – polena, prostorné díly plné vzduchu, se oddělují samy od sebe, jako by pro nás byla předštípaná. A dřevorubecké sekery snad spolu s námi drží ještě jiné ruce, celý hrozen pomocných rukou – tak lehce ostří padá dřevem.

Dívám se na tebe, jak pokládáš čtvrtku obřího polena na špalek, a vidím, že uvnitř kmene musí působit nějaká síla, magnet, co brání dřevům, které mi prostíráš, aby se překotily. Modré dřevo neslyšně přibývá pod našima nohama. 

Čtěte také

Petr Borkovec: Jubilejní book club v městečku Č.

„Takhle se to stane,“ říkám ti už podruhé, když zase sedíme ve vlaku, co sebou dál cuká dokola, zastavuje a couvá a potom pokračuje po stejných nebo skoro stejných kolejích a nabízí nám opakující se viadukty, tunely, železné klenby a jiné zvláštní zasněžené věci. A vtom si všimnu, že tvoje místo proti mně je prázdné; už se mnou nejsi.

Obrátím hlavu zpátky do lesů podél tratí, kde se teď – všiml jsem si toho už před chvílí a chtěl tě na to vlastně upozornit – objevuje víc a víc zvířat. Dívám se na ně s úplně stejným netečným leskem v očích, s nímž se ona dívají na mě, a přemáhám smutek nad tím, že už tě nikdy neuvidím. Ale jak zvířat, která si mě prohlížejí od lesních tratí, přibývá, přechází to.