Petr Borkovec: Zkus si sednout do auta – seš v něm velkej? Jde ti to?
Plán byl, že úvaha pro tento týden bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin letos sklízejí dlouho po Dušičkách, protože pořád prší. „Víno malý a vysušený, olivy zas nacucaný, bída,“ shrnula nám situaci majitelka olivových sadů a penzionu Gli Ulivi, co leží vysoko na cestě Monte Maggiore a v němž jsme jako vždycky přespávali.
Ale já nelitoval, protože když jsem brzy ráno vyšel ven, uviděl jsem v mlze olivovníky obsypané světlezelenými a fialovými olivami, které se i při slabém dotyku oddělovaly od větviček a kutálely se mi spolu s velkými kapkami vody po ruce do sítí, prostřenými pod stromky.
Čtěte také
Nikdy předtím jsem tohle neviděl – a když jsem jednu velkou a ano, vodou úplně prosáklou olivu snědl, ucítil jsem poprvé zvláštní chuť olejové šťávy a sevřela mě hrozná trpkost. Kopce padaly do závratných hloubek a šedá, přitom živá zeleň olivových polí, za nimiž stály duby a voda a vysoké rákosy a mlha, působila jak z nějakého mnohem exotičtějšího pásma – Vietnam, Bangladéš.
Zdálky se ozval výstřel, druhý a někde možná zhasl jelen, zatímco lovci lanýžů se smečkami romagnolských vodních psů letěli listnatými lesy až tam, kde stojí roje lanýžových mšic a kde hluboko v hlíně rozkvétají drahocenné hlízy.
O tom jsem chtěl psát.
Čtěte také
Ale když jsem se vrátil do Čech a jel příměstským vlakem z Radotína do Prahy, stalo se mi a zaznamenal jsem něco, co bych nakonec zveřejnil raději nežli ty olivovníky. Do vagónu přistoupila stará hubená paní s taškou na kolečkách, z níž vykukovaly hvězdice chryzantém. Opravdu hustá kytice, asi v květináči – zabírala, vypadalo to, celý kostkovaný vozík.
Jede ještě asi na hroby, i když je po Dušičkách, pomyslel jsem si. Jakmile se usadila, opřela se o oběma rukama o vozík a začala polohlasem mluvit. Nerozuměl jsem nejdřív dobře a zprvu ani rozumět nechtěl, ale po chvíli jsem zachytil slova, která se opakovala, a také jsem zpozorněl k uhrančivé melodii její řeči.
Moje chuť přesně zaslechnout, co říká, se završila tehdy, když jsem si všiml, že její monolog je vlastně dialog, že si odpovídá a že odpovídá na své odpovědi. Působilo to, jako by mluvilo několik žen najednou, a to velice živě. Souhlasily spolu, přely se, střídalo se to.
Čtěte také
V tom okamžiku jsem se rozhodl, vylovil mobil a zapisoval do něho všechno, čemu jsem porozuměl – občas jsem se na ženu podíval, na její ústa, i toho jsem se odvážil, protože ona byla ponořená do své řeči a skloněná hluboko nad vozík, že skoro nehrozilo, že by mě mohla zahlédnout.
Projížděli jsme Chuchlí.
Snažil jsem se být pohotový koneckonců i opatrný.
Doma jsem její řeč přepsal, nijak jsem ji neupravil, jenom jsem vynechal části promluvy, které jsem neslyšel zřetelně a u nichž hrozilo, že jsem si je domyslel při zápisu nebo že si je domýšlím při přepisu.
Čtěte také
Věštba ze čtvrtka 6. listopadu 2025 zněla takhle:
Všechny kamery kolem nás,
držáky kamer.
Na pupku jste velký lidi.
Pijete bublinky – jste velký lidi.
Tak co, sprcha voňavá?
Bigroy.
Bigroy.
Zas něco vyměřili do našeho mozku.
Jsou to lidi – rozkrýt!
Rozkrýt!
Děti!
Dejte si auto pragovku.
Já jsem babička taková osmdesátiletá.
Hop do auta, pragovka, hadimrška,
hop do cadillaku!
Přece bys nehrál žabičku?
Všechny kamery kolem nás,
držáky kamer.
Čtěte také
Děti,
nemusíte se bát,
všechny máte lidská těla,
všichni tam sjedeme.
Maminky!
Hop do auta. Bigroy.
Všechny vás ovázaly.
Policie tekoucí.
Hop do auta pryč!
Všechny kamery kolem nás,
držáky kamer.
Tak co?
Na plakátech je vesmír.
Lidská tvář.
Už nikdo neví.
Čau.
To poznáš, že nejsem.
Všechny kamery kolem nás.
Zkus si sednout do auta,
seš v něm velkej.
Jde ti to?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
