Petr Borkovec: Pohlednice s vodopádem

Jen ten zdivočelý jas rušil švýcarský klid. Jmenoval jsem se tenkrát stejně, jako se jmenuju dnes. Tím podobnost končí.

Čtěte také

Petr Borkovec: Zkus si sednout do auta – seš v něm velkej? Jde ti to?

Síť drobných historek, které jsem v těch venkovských lázních mezi ledovci a vinicemi kdysi prožil, se nyní, když se mě žádná z nich ani trochu nedotýká, také třpytí. Jako by ji právě vytáhli z horského jezera. Ale pořádný úlovek v ní není, skoro nic, možná chuchvalec řas. A tak se pomalu noří zpátky pod hladinu.

Nic víc si z dávné cesty do kantonu Wallis zkrátka nepamatuju. Jen jeden slunečný záběr. Jedinou pohlednici s průsmykem.

Ale když už jsem s tím začal, když už vám ten pohled ze Švýcarska posílám – posluchači rádia –, měl bych na druhou stranu fotky asi něco napsat. Mám navíc dost místa, protože můžu psát i do řádků, kam se obvykle píše adresát a adresa. Tak tedy:

Čtěte také

Petr Borkovec: Jubilejní book club v městečku Č.

...v okně hotelu Cristalhaus se bělal vodopád, který se nacházel někde za polovinou cesty k průsmyku Gemmi. Byl tak úzký a bílý! Nejdřív jsem váhal, ale už třetí den brzy ráno jsem se k němu vypravil. Vyrazil jsem jen tak, bez veškeré výbavy, a myslel, že možná nebudu mít úspěch, ale brzy se ukázalo, že můj odhad vzdálenosti je přehnaný – za hodinu jsem stál pod impozantním, mohu-li to tak říct, vodním korytem, které k vodopádu vedlo. Proud v něm byl ale slabý, voda se ztrácela mezi obrovskými balvany a nebylo obtížné ji překračovat nebo přeskakovat a po obou stranách koryta hledat nejschůdnější cestu.

Vnímal jsem, jak se vhodná možnost, kudy postupovat vzhůru, často ukáže až na poslední chvíli, to, jak těsný je interval mezi „zahlédnutím“ a uvědoměním si následujícího správného kroku a krokem samotným. Dařilo se mi nepřerušit rytmus výstupu. Bylo to radostné. A překvapivé. Postupoval jsem rychle a po tom, co jsem prošel hustým smrkovým lesem, který rostl na úseku, kde se proud ponořil pod zem, aby se znovu objevil o poznání silnější, jsem se ocitl v závěrečné partii.

Čtěte také

Petr Borkovec: V dubnu

Šplhal jsem po kamenech a vodopád, jenž jsem do oné lesní partie nespatřil, už už stál nad mou hlavou (přesněji trnul na obloze, jako nějaký veliký druh orla), podivně rychle se blížil a ještě rychleji sílil jeho zvuk. Zvláštní, zesiloval jakoby s každým krokem, s každým mým vyhoupnutím.

Za chvíli jsem byl v cíli a uviděl řítící se sloup kalné bílé vody (mnohem tlustší nežli jsem očekával). Dopadal na skalní podlahu s takovou prudkostí, že vystřikující kapky vytvořily kolem místa dopadu poměrně široký prostor, do kterého nebylo možné vstoupit – tak ostré byly jeho stěny. Oči okamžitě zaměnily kapky s jiskrami.

A pokud se týkalo těla, to se úplně stáhlo, prostoupil ho pocit, že pokud se okraje sršící stěny jenom dotkne, bude odříznuto. Celý výjev – až nadpozemsky sytě – škrtala krátká duha.

Čtěte také

Petr Borkovec: Negroni

A mně se zdálo, že sloup padající vody, duha a vodní tříšť se nemohou nikdy proměnit, leda by přišla nějaká katastrofa, že tím, co tady není pevné, co se brzy rozteče nebo splaskne, je rozlehlá strmá skalní stěna za vodopádem. I po ní stékala voda – a ty desítky klikatících se stříbřitých pramenů působily jako železné sevření. Klec, která skálu prozatím drží pohromadě. Představil jsem si dokonce a zdálo se to možné, že horský masiv je měkký tak, že do něho lze vsunout ruku nebo rovnou celý vniknout dovnitř.

A snad jako potvrzení celého prolnutí různých skupenství visela ze skály, za burácejícím mléčným pilířem, obrovská suchá borovicová větev, ohlazená, bez kůry, která živě připomínala skutečný vodní pramen padající a proudící po kamenném srázu. Jako by ho napodobovala.

Omlouvám se. Jen zpráva z výletu, promiňte – jak se dnes máte?