Thomas Bernhard: Prezident. Nekonečná samomluva mocných

Rakouský dramatik a prozaik Thomas Bernhard, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších poválečných německy píšících autorů, proslul jako sžíravý kritik všeho a všech. Ať už mířil na pokrytecký svět umění, nacistickou minulost, se kterou jeho vlast nedokázala přesvědčivě zúčtovat nebo na problematické společenské elity, pokaždé dokázal zasáhnout terč. To platí i pro jeho divadelní hru Prezident, ve které stvořil obludný prezidentský pár stojící v čele děsivě groteskního diktátorského režimu

Dobou vzniku (1975) spadá Prezident do autorova prvního tvůrčího období, přesto v něm podle překladatelky Zuzany Augustové můžeme zaznamenat rysy charakteristické pro veškerou jeho tvorbu:

Monologičnost partů jednotlivých postav a nedějovost. Bernhardovy hry nemají vnější děj, dějovou zápletku. Mají jednu rámcovou situaci, uvnitř níž probíhají momentální, dílčí akce. Dění těchto her, jejich pohyb se odehrává především v proudu textu a skrze jeho velice přesné rytmické členění a kvazihudební strukturu. Dalo by se říci, že text, slovo zde hraje hlavní roli, vystupuje v roli protagonisty.

Možnost vzít si slovo a vést řeč je v Prezidentovi jasnou výsadou mocných, zatímco údělem podřízených je mlčenlivě naslouchat. Prezidentka a Prezident jakoby měli z titulu své funkce moc zavalit své okolí nepřetržitým proudem řeči, která neslouží k jednání ani ke sdělení nových skutečností nebo myšlenek. Ritualizovaným opakováním mnohokrát řečeného, citáty a refrény se postavy snaží přehlušit pocit prázdnoty a nesmyslnosti a všemu navzdory udržet status quo.