Anna Beata Háblová: Nová Masaryčka je posh

Při otevření stavby se natřásá krásná insta queen. Tu nehodnotím, mě zajímá veřejný prostor a architektura kolosu. Takže k architektuře: hned u nosu je dynamický tvar, který jediný připomíná zesnulou Zahu Hadid. Architektku a umělkyni, která uměla stavby rozpálit tak, až jste se museli jít zchladit. Ale ze známé Zahy jako by to bylo to jediné.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Periferie

Nevadí, říkám si. Je to jen forma, a ta vždycky pomine. Okouká se. Důležitější je provedení, obsah, funkce, náplň, poslání. A zatím zdá se, že na monofunkčnost, monolitičnost a houfy lidí má tato stavba nadání. Hned, jak se otevře, už to tu vře. Tolik mužů v kravatách a žen na podpatcích už jsem dlouho neviděla. Všichni spěchají a všichni mají krásná těla. Tváří se důležitě i během obědové pauzy, jako by řešili nadnárodní kauzy.

Ve svých teniskách, které jsem ošoupala na předměstí, tady nezapadnu, ani kdybych měla velké štěstí. A to je ten nepříjemný pocit, kterému se říká, když je něco posh. Když je to až tak moc luxusní, že si říkáš: proč? Proč mi to prostředí dává najevo, že jsem jak z pralesa. Což je sice pravda, že jsem, ale to neznamená, že nemám jiná esa. Navrhnout architekturu tak, aby se každý cítil zvaný, je už ovšem trochu vyšší stupeň hraní.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Nová scéna veřejného prostoru

Co je celkem fajn, je vizuální propustnost. To znamená, že do některých oken vidíte. Třeba jak se někdo v kanceláři nudí, nebo už toho má fakt dost. Je tu ovšem věc, která je skvělá – tento projekt by měl sloužit jako most a spojit dva břehy nad řečištěm kolejí. Husté pěší propojení je klíčem k fungování města, které ať je klidně z hutného těsta a možná i s několika patry navíc. Protože mít periferii v centru je nanic. To se pak město akorát rozsype do šíře, a vznikají satelity mnohem dál než Košíře. Husté město je udržitelnější, než když má v sobě proluky a všechno je tak nějak z ruky.

Do celého procesu povolování a výstavby nevidím. Jen vím, že magistrát se snažil vyjednávat a za ústupky developer musel taky dávat a zaplatit vyhlášení a zpracování soutěží na veřejné prostory náměstí u nádraží a celé Florence. A také v druhé části plánovaných megabloků místo samých kanceláří přidal 50 procent bytů, ale znáte to, sociální byty to nebudou.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Objetí

Trochu mi to připomíná čas, kdy vznikal Zlatý Anděl od Nouvela. Akupunkturním urbanismem se rozsvítila celá městská čtvrť. A tak si myslím, že i tento developerský vrt způsobí škrt zápalky a velký fičák. Hned první den zácpa aut i tramvají, takže ať už jste pravičák nebo levičák nebo střed, pocítíte střet se svými emocemi.

U tohoto projektu asi nikdy nebudeme názorově sjednoceni. Ale je dobré vědět, že bez developerů se město samo nepostaví. A zároveň je potřeba mít aktivisty, kteří se pořád na nohy staví a na všechno se dívají kriticky. Město je hektický organismus, neustále živý. Je zkrátka výsledkem balancu, souboje a přání různorodých lidí.