Anna Beata Háblová: Spor o Krucifix
Pamatuju si na ty okamžiky, kdy jsem procházela chodbou Akademie výtvarných umění v Praze, zanesenou hromadami sochařského materiálu, odložených soch a všeho, co při jejich tvorbě zbylo. A na konci této sochařské skládky visel kříž, Krucifix od Josefa Myslbeka.
Působil na mě pokaždé trochu nepatřičně, anachronicky, ale i zvláštně mile právě pro to, že tak progresivní instituce, jako je AVU, si takové historické sochy ve svém prostoru nechává, že pro vzhlížení k budoucnosti neodmávne svoji minulost. Tyto vzpomínky ve mně oživil nedávný spor o to, zda-li má tato socha na svém místě zůstat, nebo být přesunuta na jinou budovu. Iniciativa nepocházela z řad studenstva, ale od vedení školy, které argumentovalo mimo jiné i tím, že na současném místě může velmi snadno dojít k jejímu poničení. A se zničenými historickými sochami mají na Akademii nejednu zkušenost.
Čtěte také
Celá minikauza mě zaujala ne proto, že by mi přišlo důležité, kde socha visí. Ale že to přijde důležité tolika jiným lidem, a to především těm, kteří se na Akademii vůbec nevyskytují. Stal se z toho ideologický spor o to, jestli tady náhodou nejsou zase nějací přecitlivělí mladí, které odrazuje pohled na umučené tělo, popřípadě zda-li socha Krista patří do sekulárního prostoru či nikoliv.
Skoro jsem v tu chvíli měla pocit, že jsme už tak unaveni celosvětovými konflikty, že máme potřebu hádat se i o takové malichernosti, jako je kus bronzu z 19. století. Za celou hádkou jsem ale viděla ještě něco jiného, hlubšího, nevysloveného, co v nás všech, kteří se na toto téma chytli jako ryby na udici, socha vyvolává. Jako by jím byl Kristus sám, jeho těžko uvěřitelné poselství, křehkost víry a její atributy, které všechno, co nemá být vidět, neohrabaně zviditelňují.
Čtěte také
Čím jsem starší, tím ostřeji si uvědomuji absurdnost zhmotňování toho, co se nedá uchopit ani myšlenkou, natož slovem, a už vůbec ne sochou. Přitom ano, Myslbekův Krucifix je mistrovské dílo. Propracované svaly rukou, na nichž visí vyhublé tělo, skloněná hlava, to všechno člověkem otřásá a říká – podívej, tady ten Bůh se za nás z lásky nechal ukřižovat.
Na jednu stranu je to opravdu mocný symbol vyvolávající mocné pocity, na ten druhý je to ale velmi zneužitelné východisko. Vezmi svůj kříž, a následuj Krista, říkalo se katolickým ženám, aby neodcházely z manželství, kde byly týrané. Podívej, Kristus zemřel i za tvoje viny, říkalo se i malým dětem, které ještě ani nevěděly, co to vina je.
Čtěte také
A pak tuny pokrytectví, které sebou církev a dosahování met desatera neslo a nese, a mezi kterými tam ty všechny sochy ukřižovaných a nahých Kristů tak bezradně a bezbranně visí. Tyto symboly se umí stát tak snadno a rychle prázdnými, pokud na nich lpíme, pokud se stávají předmětem sporů, pokud se dostanou do rukou moci. To je jeden z důvodů, proč jsem ve vztahu k symbolům opatrná, proč nechci, aby mi na nich záleželo.
Ve výsledku to, co nás přesahuje, nás přesahuje ze své podstaty, a proto nic, co by to chtělo uchopit, ztvárnit nebo pochopit, se vlastně nevyrovná mlčení prázdné, bílé stěny. Propast hloubky není v soše, ale v nás. A proto přemístění nebo nepřemístění Myslbekova Krucifixu je jedno. Věřte mi, je to úplně jedno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
