Eva Janáčová: Jeden život
Slavnostní premiéra filmu Jeden život, který pojednává o Nicholasi Wintonovi, jenž v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí, mě pořádně dostala. Takovou emocionální nálož jsem vůbec nečekala. Jako historička jsem si před zhlédnutím snímku naivně myslela, že mě nic nepřekvapí.
Vedle faktických vědomostí jsem několikrát viděla skvělé filmy Mateje Mináče, jež dokumentárním i hraným jazykem vyprávějí o této odvážné akci.
Měla jsem rovněž tu čest se potkat s několika zachráněnými, tedy tzv. Nickiho dětmi, jak si sami říkají, kteří už samozřejmě dávno nejsou žádnými dětmi, nýbrž jim táhne na devadesát nebo dokonce sto let. Vyzbrojena všemi těmito znalostmi a zkušenostmi jsem se pohodlně usadila do vypolstrovaného křesla v pražském kině Lucerna a dychtivě očekávala, co se bude na filmovém plátně dít.
Začátek snímku byl klidný, na mě místy až moc pomalý, což se později ukázalo jako režisérův záměr. Vše se změnilo ve chvíli, kdy hlavní hrdina, tedy mladý Nicholas Winton, začal organizovat první Kindertransporty z Prahy do Londýna. Dostavilo se tak nejen kýžené napětí, ale především hlavní dějová zápletka.
Čtěte také
Měla jsem velkou radost, že filmaři nevylíčili Nickiho jako jediného neohroženého hrdinu, který všechno zařídil a vyjednal sám, což obzvlášť novináři rádi dělají, nýbrž připsali podstatný podíl na celé akci rovněž jeho spolupracovníkům. Konkrétně třeba Doreen Warriner, Trevoru Chadwickovi nebo jeho drahocenné matce.
Ta ho ve chvíli velkého pracovního zápalu taktně upozorní, že nemůže zachránit všechny. Nicky se však usilovně snaží a spolu s ostatními odhodlaně bojuje proti úřednímu šimlu i nacistické zlovůli. Právě v tento moment jsem si však poprvé uvědomila, že mě tvůrci snímku prostě a jednoduše dostali. Přestala jsem kontrolovat správnost historických faktů, a že tam pár nepřesností skutečně je, a místo toho jsem začala šmátrat po kapesníku. Nejprve mi ukápla jedna slza, pak druhá a potom jsem s drobnými přestávkami, jak se lidově říká, popotahovala až do konce promítání.
Čtěte také
Ve filmu, jenž má několik časových rovin chytře propojených v jeden funkční celek, je několikrát různými způsoby parafrázována talmudická myšlenka: kdo zachrání jeden život, jakoby zachránil celý svět. Asi nejintenzivněji se tento přístup zrcadlí v záběru, kdy se stařičký Nicholas Winton, kterého bravurně ztvárnil Anthony Hopkins, upřímně trápí a do hloubi duše sžírá skutečností, že nemohl zachránit všechny ohrožené děti.
V tento okamžik jsem se už neovládla a rozbrečela se naplno, konvence – nekonvence, make-up – nemake-up. Všimla jsem si, že v tom očividně nejsem sama. Okolo sedící diváci byli také intenzivně dojatí, málokdo zakrýval své pohnutí a dokonce i můj doprovod, ostřílený psychoanalytik, se nechal přemoci emocemi.
Čtěte také
Vzpomněla jsme si na Nickiho zachráněné děti, s nimiž jsem se v posledních letech osobně seznámila. Všechny do jednoho byly Wintonovi nesmírně vděčné a především hluboce zavázané za záchranu svého života. Často přežily ze svých původních rodin válku jako jediné, a právě proto si neobyčejně vážily každé minuty svého bytí. Život považovaly a ty dodnes žijící právem považují za ohromný dar a nehodlají svůj drahocenný čas marnit jakýmikoliv malichernostmi či nesmysly.
Právě uvedený snímek Jeden život obraznou řečí ukazuje, že Nicholas Winton měl podobný přístup k životu a zastával stejné hodnoty. Ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu. V případě Nickiho a jeho zachráněných dětí to platí stoprocentně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
