Tereza Horváthová: Návštěvy

Ale také maminčiny dlaňovky: sbírka drobných keramických soch v akváriu, které připomínají pazourky a různé zvláštní mořské kameny a naplaveniny, rodinné vzkazy, Benjamínovy noviny fotbalové periferie, knihovnička s oblíbenou literaturou, pohodlná pohovka, lampa se střapcem, co jsme jí narychlo koupili v bazaru u nádraží, a na modré zdi zelený váleček pro všímavé...

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hněv a pohádky

Mít vlastní pracovnu v Praze, to se mi ještě nikdy nestalo. I když: na začátku devadesátých let nám jakýmsi zázrakem přidělili městský byt s výtahem. Táta astmatik konečně přestal zdolávat čtyři patra vinohradského činžáku a mě, čerstvě šestnáctileté, přidělili vlastní pokojíček. Tím ale podobnost s pracovnou končí, věnovala jsem se trajdání a ztrácení času s hordami nově nabytých přátel.

Táta to nesl úkorně. Soustřeď se, říkal a kromě toho, že tušil, že soustředění bude můj celoživotní problém, možná myslel i na mámu, která mi pokoj velkoryse přenechala a bydlela s mou nejmladší sestrou. Ano, mohly jsme si to vyměnit, nejspíš by mi k přespávání tenkrát stačila skříň. Ve vrcholné pubertě, kvůli které jsem se hned v sedmnácti odstěhovala, mi to ale nepřišlo.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Mireček

Co se ale týče společenské dravosti, nepadla jsem daleko od stromu, v naší kuchyni se celé mé dětství střídaly návštěvy nejrůznějšího druhu. Vlastně si tolik nepamatuju, co se vařilo, jako to, že u stolu pořád někdo seděl. A přisedli všichni, někdo přinášel nebo odnášel přepsané samizdaty, někdo přišel probrat redakci nebo překlady, někdo se přišel ptát na radu, někdo zachraňoval naši domácnost, jelikož táta nedokázal sám ani vyšroubovat žárovku, ale dost lidí chodilo jen tak na kafe, aby probrali politiku, přátelství, srdeční záležitost nebo děti.

Někdy se návštěvy v kuchyni srazily, a pak se sezení protahovalo hluboko do noci... Mluvilo se, debatovalo, někdy pokřikovalo. A my děti jsme tím proplouvali, občas nás někdo vzal na klín, poslouchali jsme, vzdalovali se a přibližovali, chodili jsme dát rodičům pusu a zdržovali a pak do noci poslouchali zvuky hovorů.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Nerokouros

Došlo to až tak daleko, že táta vyvedl na dveře od bytu cedulku: Do 15 hodin nepřijímáme návštěvy, pracujeme... Možná tam ten papír visel jen pár dnů nebo snad jen jeden den, ale fakt, že návštěvy byly pevnou součástí našeho denního řádu, rozhodně nevymazal.

Odstěhovat se z metropole na jih znamenalo začít znovu, budovat si jiné vztahy a známosti, angažovat se, včleňovat se a také něco ztratit. Praha se vzdálila a návštěvy se domlouvají po telefonu.

Takže těmi úterky v Jilské jsem si začala vydobývat ztracené území. Na práci moc nedošlo, zato se za mnou zastavil kde kdo: i ti, které jsem neviděla od té doby, co jsme z Prahy pryč.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Jablůňka

Ne každý, kdo přišel, si ale pamatuje, jak by to na takových návštěvách jen tak mělo chodit. Až na pár vzácných výjimek byli všichni na začátku návštěvy v poklusu: jsem tu na chvilku, hned musím běžet, mám toho moc. Někteří ani nepřišli, i když si to celou dobu plánovali, někteří si proběhli výstavu a návštěvu strávili na hraně židli, jako by je pálila pod zadkem, někteří ale nakonec tu starou hru pochopili a dokonce se několikrát stalo, že se návštěva protáhla, sešli se lidé, kteří by se jinak nepotkali, a nikomu se nechtělo odcházet.

A nebylo to špatné... Není to špatné chvíli spolu pobýt jen tak, bezúčelně. Jako by bezúčelnost světu chyběla. A s ní náhoda, překvapení a nepředvídatelné děje, které přinášejí trochu divokého tartasu a nečekaných možností do našich stále organizovanějších životů.