Tereza Horváthová: Čekání
Procházíme studenou prázdnou chodbou přes písčitý dvůr, porostlý pýrem, podél polozbourané zdi, která stále připomíná, že tenhle dům tu už vůbec neměl stát, ke starému kanapi přiraženému za domem. Je vedro. Holčičky se hned chopí A. a jsou připraveny mu ukázat něco důležitého. Nikdy neprotestuje, holky to s ním umí. Chápou, že musíme být samy.
Zvlněný terén zahrady, kterou lemuje nízká bílá zídka, je zarostlý rozkvetlými pomněnkami, žlutými pryskyřníky a jasně zelenou, už docela vysokou travou, starý sad bíle kvete. D. sedí na slunci a mlčí. Její mlčení je strašlivé. Jeskynní mlčení.
Čtěte také
Našlapuju po špičkách a vidím, jak se dole pod námi převalují hlubinné příšery porostlé slizkou hadí kůží. Jsme na samém okraji D. srdce, pod námi propast, nad námi zeď. V té propasti nezkrotné klubko tíživých vzpomínek, smutků, bezpráví, nedostatku, zoufalství, křivd, špatných rozhodnutí. Mlčí jako vždycky, když nemůže dál, když se jí ten den a v ten okamžik nepodaří nic, nic malého, z čeho by mohla mít radost. Když se jí nepodaří vymyslet, jak z toho. Když najednou ztratí svou nezdolnou chuť do života. Nechci, aby takhle mlčela. Nechci ji slyšet, jak říká: Už nemužu, Tero. Co když to neschvalej, co s nama bude.
Trvá na tom, že bude sedět na prudkém slunci, to má nejradši, nahřívá své sedmiměsíční břicho, ve kterém plave další taková malá holčička, která už to má spočítané. D. má pevnou hladkou, olivovou kůži a slunce jí neublíží. Je žhavá, pokládám jí ruku na rameno zakulacené těhotenstvím, tisknu ji. Za otevřeným oknem spí E. po ranní šichtě.
Co ten?
Jo, dobry, teď dobry. Ale Tero, viš co se mi stalo…
Čtěte také
Jistě, že najdu řešení, aby si mohla ještě před porodem dojet pro syna, kterého v dobré víře nechala tátovi na severu. Jen ho tam nechala, začal spekulovat o tom, jak si polepšit a chtěl, aby mu ho dala do opatrovnictví. Pár mizerných stovek, asi tolik by její táta dostával, kdyby mu to vyšlo, tyhle potíže na chvíli zahladí. Odjede tam a malého P. doveze. Pojede tam ještě mnohokrát. Pořád ji to tam táhne a nikdy nemá na cestu nazpátek. Jednou za dva měsíce někdy i častěji. Někdy, říká, naléhají, aby přijela. Lžou jí: táta je na smrtelným loži. Přemlouvají ji, aby u nich zůstala. Jindy se znenadání rozhodne, že už nemůže, všechno tady nechá, nechce ho už nikdy vidět. A pak, co v tomhle městě, kde se všichni tvářej, jak dyby jedli hořčici.
Někdy se to podaří a přijede zpátky celá načančaná, švagrová ji ostříhá a děti mají nové sukýnky a trička. Většinou to ale trvá jen den nebo dva, než řeknou, aby odjela hned zpátky.
Di už, zradila si naši rodinu. Pořád s nim chceš bejt.
Čtěte také
Je večer, sedí tam daleko na severu na nádraží a čeká, že se něco stane. Volá všem, kdo by jí mohli poslat na vlak a čeká, až se z mínus 124 stane plus 250. Co se bude jíst zítra, se nezdá důležité. Děti sedí vedle ní, jsou trpělivé. Š. se občas protáhne a usměje se, jezdí novým sandálkem po červenobílých dlaždicích, čeká. J. je pyšná na novu krajkovou sukničku. Nějaký cizí člověk se na ně usmívá. Stydí se a přitisknou se k mámě. Jsou zvyklé být na cestách. Hlad nikdy nemají.
Dnes jsem si všimla, že jí vlasy u konečků šednou. Přemýšlet o tom, proč D. dělá některé věci tak, jak je dělá, nedává žádný smysl.
Proč jsi ho tam dávala, ptám se, ale ptát jsem se nemusela. Možná aby řeč nestála. Snad ne proto, abych jí naznačila, že bílou holku z dobrý rodiny, by něco takovýho nikdy nemohlo napadnout. Mám pro sebe jen málo pochopení. A ona to ví, cítí všemi póry, že je někdo jiný a že já nejsem, co bych si přála být.
Čtěte také
Nevim. Srdce mi to rve, stýská se mi po nich…
Proč voláš, když už nemáte co do huby.
Nevim, nechci tě pořád otravovat.
Proč ho nevykopneš?
Je mi ho líto.
Neumím jí dát ani kousek toho, co potřebuje, moje objetí jsou vzdálená a prázdná, moje jídlo a peníze se rozplynou jako pára nad hrncem, čert s nimi. Nedokážu změnit všechno to, co se stalo, nedokážu jí nahradit něco, co pořád hledá: malý kus svého nedotknutelného světa, kde je klid a čas, kde se pořád neshání peníze, kde se nemusí přebývat v cizí masce té svátečně nastrojené paní, která s sebou táhne tři děcka v kraječkách, břicho, osud celého národa, kde se nemusí vymýšlet kličky, kterými zdoláš permanentní nouzi, kde nemyslíš na exekutory, na to jak vypadáš, na to jestli to zvládneš, na výsledky krve, léky a celej tenhle život, kterej sis nikdy nepřála.
Čtěte také
Chceš jen spočinutí, čas bez úřadů, bez škol, bez tlaků jen s někým, koho máš rád, komu uvaříš polívku s játrovým kapáním, pro koho postopadesátý vysmejčíš podlahu, pověsíš prádlo, u koho jsi doma. Chceš si jen odpočinout a na nic nemyslet… Věčné hledání domova, který se tak snažíš vystavět a pořád se ti rozpadá pod rukama a člověka, který není jen dalším pytlem potíží, dalším zrcadlovým odrazem tebe samotné. Jenomže tam na severu je to stejné jako tady…
Tero, neměla bys stovku.
Na co to potřebuješ?
Mam hroznou chuť na buřty s bramborama. Taky to tak miluješ?
PS: Včera večer mi ze severu přišla zpráva Ahoj moje zlata, tak rada schvalila moji zadost, uz jen budu cekat na byt, huraaa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
