Tereza Horváthová: Kotě

Bude to tam jenom moje, myslí si, když přejede očima pokreslený stůl, na kterém se válejí hromady ústřižků a zmuchlaných papírků, kreseb, knih, nití, otevřené lepidlo, bez ladu a skladu naházené knížky, hlavně komiksy, vyvržené a převrácené papírové krabičky, pod kterými leží smíchané dřevěné a skleněné korálky, provázky, otevřené vysušené fixy, vysloužilé látkové penály, všechno trochu zašpiněné, odřené a umolousané…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hřiště

Kotě tence mňoukalo, než ho popadla milovnice E. a ukryla v náruči. Měly by se rychle nasnídat, vyčistit si zuby, sbalit aktovku, ale jsou jak uhranuté, drží to malé bílé nic v náručí a rozplývají se. E. vydává podobně tenké mazlivé zvuky, kotě už nepláče, okamžitě poznalo, že je v bezpečí. Matka stojí zmačkaná s kohoutem přeleželých vlasů na prahu ložnice a snaží se udělat rozhodné gesto. Kotě jí přistane v náručí. M. zdálky houkne, aby nezapomněly na svačinu, všechno se děje mírně nakřivo, jako v zpomaleném filmu.

E. už se dopředu bojí, že tu to bílé nebude, až se vrátí… Jděte už, dělejte, nestihnete to, žene je M. a nasadí tón, kterému říkají učitelka ve výslužbě. Otec i starší dcera odjeli ranním vlakem do práce a do školy a bez ní by se ráno nic neobešlo. Rychle maže svačiny, hledá plastové krabičky a jemnými dlouhými prsty zahlazuje stopy po ranním výbuchu. Od dveří se ozývá hašteření, počkej, volá E. a už zase nabírá: nechce se jí opustit to bílé, musí běžet a  sestra ji strašně komanduje. Dělej, zas přijdeme pozdě.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Můj milý muži

E. zase hledá boty, jako každé ráno neví, kde leží její kabátek a ke každodenní malátnosti, která zmizí, až když doběhnou na poslední chvíli do školy se přidala ještě nerozhodnost, protože by nejraději přece jen zůstala. Nakonec pod palbou kritiky v pláči odbíhá zpátky do pokoje. Mami, ať mě nechá, je na mě zlá. J. vybuchuje netrpělivým hněvem a je vzteklá jako nějaká malá balkánka. Blýská očima a dupe.

Matka stále stojí na schůdku, v náručí to bílé, co vrní. Čeká, až se J. vyzuří a E. najde druhou botu a pak mátožně mává za zavírajícími se dveřmi. Zase měla dlouhý sen, ve kterém hrála důležitou roli prostředníka a teď těsně nad ránem se jí ta složitá stavba, na které se celou noc podílela, zhroutila. Musela vyhnat psa nahoru, aby kotě neroztrhal. Za chvíli se probudí A. To malé, chlupaté a heboučké se mu líbí, ale trošku ho zarazí, že se chová v jejím náručí. Tam byl ještě před chvílí on, stulený skoro celou noc. Asi ve tři mu spadla peřina, sedl si na postel a hledal ji. Pak ji celou objal, nožičky si zapřel o její břicho a ohříval se.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Čekání

Matka vidí, co se v něm odehrává, rychle uloží to malé bílé do křesla a jde ho obléct. Sklízí, co nestihla M. a obléká A., aby mohl odejít do školky. To bílé s třemi nepravidelnými flíčky na boku mezitím obchází po kuchyni. Dostane trošku mlíčka zředěněného s vodou, nic jiného tu dneska není. Chvíli stojí na místě, střídavě noblesně protahuje obě přední tlapky, jako by se rozvičovalo na nějaké baletní číslo a pak začne obcházet a mňoukat. Vyskočí na květináč s fikusem, obtírá se o kmínek, rozráží listí, pak si dřepne a vykoná, co je třeba. Chytrá holka, myslí si matka, krásná, ale ne, nechci tě, zapomeň na to.

Jde hledat teplejší kalhoty pro A. nahoru a zapomene za sebou zatáhnout dveře. Odcházejí do školky. Možná už tu nebude, nemůžeme si ho nechat, řekne matka chlapečkovi. A on ho ještě naposledy hladí. Když se vrátí, sedí kotě u misek a spořádaně chroupá psí granule. Psovi se chvějí drobné svaly v celém těle, stojí za bílou kuličkou a čeká, až ho pustí k misce.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Fišlovka

Ty dva dny s bílým odloženým kotětem zamávají rovnováhou celé rodiny. Mládě je udělaný tak, aby se nám líbilo, tak je to v přírodě zařízený, říká otec, když se večer vrátí domů a sedí s kotětem v klíně v křesle. Starší sestra, která kočky nemá ráda, se přistihne, jak si s ním žvatlavě povídá. Všichni na chvíli propadnou touze poskytnout azyl tomu bílému neviňátku. Vyroste, říká otec a bude to škaredá zlá kočka, už teď si myslí, že nás má v kapse a dál bez přestání hladí bílou jemňoučkou srst. Když ho odloží, kotě sedí způsobně na křesílku a pečlivě se olizuje.

Druhý den při odchodu se už nikdo nehádá. Obě holky se bojí, že už tu kotě odpoledne nebude. Když třetí den ráno připravuje matka krabici a převazuje ji motouzem, připadá si, jako by odcházela odložit vlastní dítě do sirotčince. Kotě sedí v krabici a přede. Celou cestu vlakem prospí.