Tereza Horváthová: Bělka

31. prosinec 2021

Našeho bílého psa Bělku: něco mezi cirkusovým ratlíkem, surikatou a obtloustlou kočkou jsme získali od jedné staroměstské rodiny právě ve chvíli, kdy jsme truchlili po staré věrné chlupaté fence Moruši. Vyměnili jsme ji za čokoládu. To bílé rozklepané nic jsme přijali bez výhrad, i když bylo ustrašené a neustále kvíkalo. 

Vyrostla z něho bílá bytost s vypoulenýma očima a křivým ocáskem, kterou obdivují paničky velkoměstské i maloměstské, přestože ve srovnání s ušlechtilými chrty, koliemi a ovčáckými psy působí jako rozmarná hříčka přírody.

Čtěte také

Je to uštěkaná třasořitka, která se občas ze strachu zakousne do kalhot pošťačky nebo nešťastného kolemjdoucího, a zároveň se pouští do srdnatého boje s těmi největšími a nejnebezpečnějšími psími kusy, které lze v našem maloměstě potkat. Uznali jsme za téměř jisté, že se při svých akcích cítí jako obryně svého druhu, kterýžto status dokazuje také tím, že všechny, malé i velké, přečůrává v kohoutku.

Ač rodu ženského zanechává své značky na všech místních zdech a sloupcích, přičemž to činí výhradně na předních ve stojce, vysoko nad jakýmkoli psím znamením. Jinak je to ovšem pejsek roztomilý, poslušný, svou rodinu milující, který tráví většinu času na některém z mála pohodlných křesílek, o něž svádějí boje děti s návštěvou, u rozpálených kamen, v klubíčku nebo v posedu ušlechtilého pudla. Umí být velice fotogenická, zvláště má-li nastražené uši, a vždycky je dobře naladěná (neprochází-li pod okny některý z jejích nečetných nepřátel, což je soused hospodský, pošťačka a uřvaný bílý psí obláček, se kterým se při jakékoli příležitosti servou do krve).

Čtěte také

Jsou ovšem chvíle, kdy se z pouhého bílého křížence stává slavnou městskou osobností a to především, když ji jeden z roztržitějších deseti členů rodiny (nejčastěji já) nechá uvázanou u nějakého sloupku před obchodem a než vyřídí své pochůzky, dočista na ni zapomene. Uvázaná před antikvariátem, Hudy nebo u lékárny už si nepamatuje, že kdysi byla velkým srdnatým psem, roztřese se a stane se psem opuštěným, zvířátkem zapomenutým, nešťastným, týraným a hladovým.

Ač majitele malého bílého uštěkaného psíčka zná celé Staré město, policejní hlídky nevyjímaje, skončí pravidelně v útulku s nálepkou opuštěné bezdomovkyně. Nevím, mám-li to přičítat Bělčině schopnosti převtělit se v bytost beznadějně trpící a změnit tak na několik hodin identitu: sociální sítě okamžitě zveřejňují fotografie i komentáře psa, kterého nikdo nepoznává, majitele obviňují z týrání hladem, žízní a zimou, promýšlí, jak by ho (tedy nás) zbavil svéprávnosti a tak se, do chvíle, než nám přeci jen někdo zavolá, staneme zločincem roku, hodným procházet uličkou hanby.

Čtěte také

Možná to jen škodolibost místní policejní hlídky, která moc dobře ví, kde má zapomenutý, očipovaný pes páníčky, ale chtějí jim zkrátka dát za vyučenou. Když našeho opuštěného pejska po dvou hodinách jedeme vyzvednout do útulku, zaplatíme manipulační poplatek 370 korun a společně s laskavými dámami nakráčíme do cely předběžného zajištění, naše fenka, s půlkou luxusní masové konzervy v žaludku, nás nadšeně vítá, jako by nás měsíc neviděla a dává nám najevo, že i přesto, že se k ní všichni chovali laskavě, ona dobře ví, kam patří. Aby stvrdila, že se bez ní neobejdeme, před útulkem se rozběhne za bruslařem, který právě projíždí kolem a málem mu roztrhne kalhoty.

Zvláštní je, že zatímco zapomenutý bílý pes dokáže vzrušit půl města, zmrzlí a opuštění lidé v lese na polských hranicích ty stejné lidi nechávají lhostejnými. Nejspíš jim chybí obojek, vodítko a psí oči.

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.