Tereza Horváthová: Tělocvik u hotelu
Je jasná obloha, léto sotva minulo, nepatrný vánek s sebou přináší vůni prvních spadaných listů, která se mísí s rozvířeným stavebním prachem. Tenoučká bílá vrstva pokrývá zdi, římsy, drátěné ploty i skleněné tabulky školních oken. Prach vdechujeme nevědomky, spolu se spalinami, které přilétají z nuselského mostu a novým světem, který se na nás valí.
Hotel Fórum, sklobetonová pýcha konce osmdesátých let povstala během prvního roku našeho studia na gymnáziu z prachu a staveniště. Plocha ze světlého betonu je nehostinná, cizí, ploty kolem staveb už zmizely, ale ještě pořád se něco dokončuje...
Čtěte také
Je hodina tělocviku a tentokrát nemám žádnou výmluvu. Škola sice vlastní velké vyasfaltované školní hřiště, ale spolu se skupinou spolužaček, které vypadají ve cvičebních úborech jako reklama na spartakiádu, stojím v děsivých červených trenkách s bílým okrajem (větší už neměli) a obřím zašedlém tričku před školou a právě vybíháme. Sprinty běháme na parkovišti. Je snad vzdálenost auty a stromy lépe měřitelná? Vytrvalostní běhy kolem hotelu. Třikrát, pětkrát, sedmkrát podle toho, jak se naše tělocvikářka vyspí.
U stolů za sklem sedí nebo se spíš jako duchové zjevují ospalí hosté, pojídají bílé rohlíky s máslem a marmeládou a netečně zírají na skupinu červenobílých dívek a na nohy, které se míhají po bílém betonu. Jedno kolečko, dvě kolečka... Když vidím svůj plandající odraz v tmavých skleněných tabulích, propadám beznaději. Jako obvykle jsem poslední, od běhu mě zrazuje pýcha a čest potupená pobavenými pohledy cizinců. Hajzlové, myslím si, co tady asi děláte, co tady dělá ten tupý, trčící barák, co tady dělám já.
Čtěte také
Jsem vzteky bez sebe z ponížení, které nám způsobuje učitelka tělocviku. Co si asi myslí, když nás dvakrát do týdne vysílá na kolečka kolem právě dostavěného hotelu Fórum? Chce snad, abych viděla svůj odraz v plandavém triku a rozšmajdaných botaskách, o hlavu menší, než všechny mé spolužačky, váleček s dlouhými vlajícími copy, původní obyvatelka dávno zaniklého světa, která nikdy nedokáže dokonale přizpůsobivé a nebesky dokonalé souputnice dostihnout...
O rok dřív za mnou do Prahy přijel, snad poprvé v mém životě, děda František a koupil mi zmrzlinový pohár. Seděli jsme v pohodlných otočných křesílkách v Paláci kultury s dokonalým výhledem na pražské veduty. Měl na sobě stejné hrubé světlé sako s odřenými rukávy, světlou košili, v jaké nám chodíval naproti k motoráku a dmul se venkovskou pýchou. Přeli jsme se, protože mně se Palác kultury nelíbí a nelíbí se mi ani rozestavěný hotel Fórum. Nelíbí se mi ani škola, ani spolužáci, ani učitelé, nejraději bych tu nebyla, neúčastnila se, nestudovala, nedívala se.
Čtěte také
Děda, nuceně penzionovaný řídící, účastník spartakiád, byl ale stále pln kulturního optimismu, a i tenkrát v 77 letech by si byl klidně zaběhal kolem staveniště hotelu Fórum. Pohyb a radostné přitakání. Můj odpor.
Ten podzim umřel na protrženou kýlu a napřesrok jsem dostala trojku z tělocviku a ředitelskou důtku, protože jsem odmítla skákat do dálky a odkráčela jsem ze školy uprostřed hodiny.
Profesorka Filípková, hubená šlachovitá žena s tváří ošlehanou větrem, žlutočerným melírem, ostrýma očima zapadlýma uvnitř dravčího obličeje, mě nedokázala zastavit. Kolik jí mohlo být? Padesát, sto? Nosila světle modrou teplákovou soupravu, po které teď tak touží naše Johanka, street style osmdesátých let, s dvěma bílými proužky... Pila a byla tvrdá.
Čtěte také
Zvedněte prdel Machoninová a skočte... Neskočim! Nechytím, nepřeskočím, nechci... Neumím skákat do dálky, neumím běhat, nechci skákat přes kozu, nechci se převlékat v šatně plné už dospělých žen, které občas páchnou pižmem a krví. Tělocvik smrděl voskem, kůží, zatuchlou špínou a potem a probouzel ve mně atavistický odpor k jakémukoli zdravému pohybu.
Všechny moje děti jsou obratné, lezou po stromech, po zdech, po skalách, hrají fotbal, běhají, tančí, pohyb je jim vlastní, jsou v něm a ve svých tělech v harmonii.
A já se stále snažím zapomenout na své ponížení v malých úhledných tělocvičnách... Lesklé čisté parkety, vyvětrané orientální tyčinky, důstojná relaxační hudba, pižmo potlačené tuhými deodoranty, profesionální cvičitelky... Ne že bych se dokázala úplně přizpůsobit, ne že bych se dokázala obléct do stahovacích legín, ale dědo, já cvičím! Když mi to tedy vyjde...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
