Tereza Horváthová: Mady pláče

19. květen 2022

Je pět hodin ráno a shora se ozývá křik, nejdřív tlumený a pak pořád silnější řev, přerušovaný energickými kroky po dřevěné podlaze. K. odchází do práce a malá Mady usedavě pláče. Vcházím ve chvíli, kdy zoufalá K. vyhrožuje děvčátku odjezdem do Oděsy.

Budeme tam sedět v bytě, říká nahlas a naléhavě, jako by se do toho ranního láteření promítalo zoufalství celého posledního měsíce, dokud neumřeme hlady. Anebo na nás někdo hodí bombu. Víš, že se tam nedá nic nakoupit.

Čtěte také

Musím do práce, musím do práce, kdybych nechodila, nemůžeme tady zůstat. Drží ji za malinkou blonďatou hlavu, utírá jí nudle a bezmocně ji konejší. Už mi ujel autobus Mady, nesmím se zpozdit, kdybych chodila do práce pozdě, kdo ví, jestli mě tam budou chtít, už vzali další holku z Ukrajiny... Litanie slov, které má zastavit pláč, ale hlavně utěšit svědomí a zastavit pochybností, které se na ni valí. Tam byla pořád se mnou, byla jsem na ni moc mírná, možná to neumím, možná to nezvládneme, pořád mi vyčítají, že jsme odjely, možná jsme měly zůstat, možná mě nebudou v té práci potřebovat...

To musíš bez milosti, říkám (to byla rodinná věta, kterou jsem slýchala, když jsem byla malá.... nebuď sentimentální, vzchop se, zatni zuby, to vydržíš, jsou horší věci, třeba válka...) Nezdržuj se, nemá to cenu, beru vřeštící dítě do náručí a odcházím vedle do pokoje, kde spí její čtrnáctiletá sestra. Neřvi Mady, poď spát, říká jako stroj, a odkrývá jí peřinu. Mady si lehne na postel, a vřeští dál.

Čtěte také

S odchodem matky zamění starší sestra pubertální vztek (co s ní mám dělat, řekni mi, co s ní mám dělat, to je tvoje dcera, je příšerná, nesnesitelná, žere mě to, nechci už ji nikdy vidět) za plachý úsměv křehkého dospívání ztraceného v neznámém světě jazyka a prostoru. Vyčerpáme spolu všechny demokratické metody, jazyky se prolínají, slova ztrácejí významy, jsme němé a ona je hluchá. Uchýlím se k vrcholné diplomacii. Vezmu tě dolů, uděláme si čaj, ale nesmíš brečet. Nechci čaj. Řev. Kopání. Nechceš, tak tady zůstaň se Sofi, ale jestli budeš brečet, vezmu tě dolů. Zmlkne. Slzy jako by se jí vsákly do tváře. Je najednou hladká a bojovná.

Maminka říkala, že jestli ve školce budu djadja, pan učitel, nemusím tam chodit. To ti říkala maminka? Jestli tam budet djadja, tak tam nepůjdu. Ja nepajdů v sádik... Mady, tak pojď dolů, řekneš mi to u stolu, do školky musíš, půjdem už teď?  Psst, všichni spí. Já už nebudu křičet, jdu spát. Ticho. Jdu si lehnout, muž se trochu netrpělivě převrátí na bok, už taky neusne. V sedm hodin patnáct minut další řev. Sestra odchází do školy, Mady stojí u dveří a tečou jí slzy. Stojí na schodech, bílé punčošky, sukýnka, v ruce obrovský placatý telefon. Nemůžu bez tebe jít do školky. Nechci tu bez tebe být, mluví, s pohledem upřeným do neznáma.

Čtěte také

Z mikrofonu vychází monotónní konejšivý hlas. Máma musí končit, Sofi odchází. Pojď do kuchyně, čeká na tebe Bělka. Světýlko v očích, čtverácký úsměv, něco ji napadlo. Přichází holky. Mia ji vezme na klín. Víš, říká jí Mady, já nepůjdu do školky. Musíš do školky, Mady, já taky musím do školy, ale až za chvíli, teď si pojď číst. U křesla se hromadí knížky, Mady si běží pro něco do dětského pokoje, klokotavě se zasměje. Kuchyně jí je plná.

Konečně vstal Abel. Víš, říká mu spiklenecky do ouška Mady, jestli bude ve školce djadja, tak tam nemusím chodit, teta to říkala. Opravdu to říkala, ptá se Mia a sesune ji z klína? Dům se vyprázdní, zbyli jsme tu jen Mady, já a Ábel. Ještě chvíli čteme, mažeme svačiny, ne jíst nebude, to ne, jen jablíčko a možná banán a možná ani to ne. Odcházíme. Otevírá nám teta Milka. Mady se na mě hrdě podívá, djadja tu není, můžu jít do školky.

Čtěte také

Školka je na nohou, teta Milka, rozložitá mateřská blondýnka, která mi svého času vysvětlovala, že z nevyváženosti světa tyjí především američtí upíři ve vysokých politických funkcích, vezme Mady pevně za ruku a společně odkráčejí pro barevné šátky a princeznovské šaty... barevné látky se míhají a putují z ruky do ruky, v koutě roste palác z dřevěných kostek, některé děti posedávají na podlaze a soustředěně štěbetají, jako by se ze školky na chvíli stalo hnízdo drobných neposedných ptáčků.

Ke dveřím mě provází pohled, ve kterém se míchá směsice protichůdných pocitů, vztek se vzpomínkou na ráno, proč ji opouštím, proč jsem ji sem odvedla a nechávám ji tu, víš, že pro mě nejsi nic, vůbec nic, cizí, zlá ženská, zvědavost a náhlá hravost a bujarost nezkroceného hříběte a sotva zřetelný záblesk zraněného zvířátka, které si chce na chvíli od toho všeho odpočinout někde v závětří. Ještě, než začne život, na který přece nebyla připravená.

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?