Tereza Horváthová: Djadja Olda
Pankáč, fanoušek Bohemky, kavárník, herec, kytarista, příležitostný čínský felčar s nosem jemně posunutým a rozpláclým po rvačce se skiny v devadesátkách s průsvitnýma vodově modrýma očima a přísným pohledem sedí na dětské židličce mezi hernou a jídelnou a netečně drnká píseň o slunci, vodě a společné radosti.
Děti se trousí, některé rozespalejší mu občas vyleze na pravé koleno a on ho houpá a potichu, vysoko posazeným tenorem, zpívá. Na levém koleni sedí Tonka. Ještě jí nebyly tři, ale její máma už pracuje a musela ji dát do školky předčasně.
Čtěte také
Tonka vypadá jako miniaturní anglická panenka, má dlouhé předlouhé květované letní šaty, černé trnkové oči, tečou jí nudle a trochu pofňukává. Sedí u Oldy, dokud to jde. Olda se pohybuje pomalu, ve školce nikdy neudělá nepředpokládané gesto, má přimhouřené oči a dětem tak dává najevo, že on tady téměř není, ale s ním jsou v bezpečí...
Přemýšlím, jestli Olda není potomek praještěrů a nemá-li někde v černých úzkých kalhotách nebo pod mikinou schovaný dlouhý šupinatý ocas. Možná ho vytahuje, jen když rodiče odejdou, jistě by si nepřáli, aby tou vulgární věcí máchal, když mu předávají děti. Děti určitě o tom ocase vědí, s Oldou jsou rády, jen si na něj musejí chvíli zvykat. Trochu se ho bojí a trochu je fascinuje. I on si na ně zvyká. Pozoruje je a leccos si myslí. Možná i leccos zažívá.
Čtěte také
Nic z toho ale neříká rodičům. Jako by nechtěl porušovat tajemné souručenství, které tu mezi mistrem a jeho malými učedníky vzniklo. Dny s Oldou jsou zvláštní a nikdy nevypadají stejně, o čemž svědčí pokaždé jinak naducané páteční houstičky a rohlíčky, které zadělává od sedmi hodin a tří minut, poté co dorazí ke dveřím školky a otevírá dveře rodičům, kteří si nikdy, vážně nikdy na jeho pozdní příchod nestěžují. Stěžovat si Oldovi na Oldu ani nejde, stejně jako ptát se ho na některé otázky nebo mu radit, co by měl s dětmi dělat.
Víš, říká mému muži, když přivede uřvanou rozcuchanou Mady a chce mu jí dát na klín, ona je spíš observační typ. Prostě zaklapni dveře. Je přísný, ale ne na děti. Je přísný na nás, protože s dětmi nedokážeme správně zacházet. Mady se mého muže drží za nohu a křičí. Jésli djádja Olda bůdjet tam, ja nepajdů v sádik. Olda houpá pravým kolenem a nehne se ani o centimetr. Pohybem by mohl narušit drahocenné kouzlo, kterým nakonec začaruje všechny děti.
Čtěte také
Olda je kytarista a zpívat umí. Rýmovačky, básně a písně, kterými svolává své stádečko trpaslíků, však v jeho ústech znějí jako trochu arytmický rap, rozhodně ne nepatřičně nebo nemelodicky, spíš jako nějaké nepřerušované keltské zaříkávání. Občas mu vypadne slovo, nehledá ho, text ponechá gramaticky nesprávný, nalomený, přetržený výpadkem paměti, který neznamená, že by se neuměl všechno dokonale naučit, ale že má v tu chvíli trochu jinou práci. Musí dohlédnout, aby se před odchodem trochu ležérně uklidilo, aby se Mady i Tonka alespoň trochu oblékly, minule byly jako rampouch, chtěly zůstat v sukničkách, ale prát jsem se s nima nechtěl... Nemohli byste dát Mady zítra na sebe něco teplejšího?
Je trpělivý a nevadí mu, že jsou děti pomalé. Také umí žonglovat. Občas vytáhne míčky a vypadá to, že se žonglováním několik let živil u cirkusu, přesto, že mu třetí míček neustále padá. Nebo že se to naučil z nudy na palubě nějaké velrybářské lodi. Olda určitě nekouří ani nepije, ale zdá se mi, že, kdyby chtěl, uměl by to skvěle. Jenomže Olda je asketa. Na zádech nosí malý černý lehký batoh, do kterého se vejde ohromná těžká termoska. On i děti z ní na dlouhých výpravách do lesa společně popíjejí. Možná bylinkový čaj s medem nebo paznehtník nebeský. Není mi známo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
