Tereza Horváthová: Mario

Bora, ostrý severní vítr, na ostrov přináší chlad, zmatek, noční děsy a probouzí prý zdejší příšery, Mrak a Moru, kterým lze čelit jen rozžehnutým ohněm.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Tělocvik u hotelu

Mario ale nekouří, jako většina pověrčivých ostrovanů, nýbrž pálí ohně na tajemných místech, ke kterým vedou písečné stezky ústící z vápencových pobřeží. Ne z těch hladkých na západní straně, ale z těch hrbolatých, ostrých na jihu. Zařezávají se a zasekávají do nohou a musíš je znát, abys je mohl přejít.

Nedělá to ale proto, že by se bál, ví dobře, že temnota nesídlí v žádné z těžko přístupných pobřežních jeskyní ani v hlubokých proláklinách prorostlých kapradím a neproniknutelným ostružiním. Ohně pálí, protože rád pozoruje plameny... Je to stejné jako hledět do moře, když bouří...

Poslouchá, jak bora hraje na hladké světlé kmínky vysokých rákosů, slyší drnčivé ťukání přerušované ostrými poryvy studeného větru, po kterém se moře ochladí, jako by do něj někdo naházel ledové kostky, vidí, jak se vítr prohání po pobřeží a zahnal poslední turisty do místního malonogometného klubu (malý fotbalový klub, tak se říká betonovému přístřešku, kde se na konci sezóny podlaha čím dál víc kroutí a výčepní je každým dnem zachmuřenější). A ví, že tenhle vítr má krátký dech. Přichází od hor, přivalí se naráz spolu s temnými mračny a naráz také ustává.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Starší a mladší

Jihovýchodní vítr, jugo, ale nesnáší, jako ostatně nikdo tady. Na konci léta se jen prožene jako teplý fén a vymete z každého rohu prach a písek a všechno nablýská, ale brzy na jaře nebo pozdě v podzimku, když ještě nebo už není práce venku, přináší jugo nekonečnou lezavou vlhkost a únavu...

Mario týdny sedí zavřený v garáži a snaží se odřít rez ze všech matek, matiček a šroubů svých dvou traktůrků, jediných motorových dopravních prostředků tady na ostrově, jenže rez je jako sněť, usídlí se všude, a jugo jako by se dokázalo vplazit do každé skuliny. Z demižónů vína uniká sirný pach. Matčino prádlo neschne a dům čpí vlhkostí. Jsou týdny, kdy kvůli větru nevypluje ani velký trajekt z pevniny, natož rozvrzaná Veza z protějšího ostrova. Do přístavu nemá smysl chodit, nikdo tam není, jen prodavač lístků, který má za to, že je lepší sedět v plechové budce, popíjet pelinkovać a poslouchat vítr, než být doma.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Djadja Olda

Kdysi jich tu žilo 1800, dneska mimo sezónu sotva 40. Mario se, na rozdíl od ostatních ostrovanů, vyznačuje představivostí a často myslí na to, že by tenkrát před sto lety, když tu všude byly obdělané vinice a z ostrova se vyvážely sardinky v plechu, nebylo tak těžké najít si nevěstu, která by se matce líbila. Pozůstatky toho ostrovního dávnověku před Titem jsou zastřenější než antické vykopávky. Po vinicích zůstala sotva patrná geometrie polí a ostrovním jazykem se mluví spíš v Americe, kam se odsud všichni přestěhovali, než tady.

Mario je poslední mohykán, středobod ostrovního vesmíru, pracant. Na jaře, v létě a na podzim dře: obhospodařuje vinohrady, stříhá, zkracuje, navazuje, seká trávu, pracuje ve třech domech, které s rodinou pronajímají, dováží a vyváží materiál ke stavbám, hlínu, písek, beton, odpad, i letní hosty z přístavu do horní vesnice... Spí málo. V létě po nocích popíjí v baru u Barbary, zpívá, uřvané Američanky mu občas sahají na koleno, on je objímá, a v tu chvíli by se chtěl připojit k tisícům ostrovanů, kteří od sedmapadesátého postupně odjížděli na vratkých loďkách k tenkému proužku italského pobřeží na obzoru.

Čtěte také

Tereza Horváthová: O hrdosti

Je neděle. Mariova máti sedí v kostele v první řadě. Má statná záda a světle žlutý ohon a hlubokým halekavým hlasem předzpěvuje nábožné písně. On už dávno neministruje. Včera pil dlouho. Teď stojí u mola a dívá se, jak odplouvají. Američanky, pár Vídeňáků, poslední letní hosté. Nasedá do prázdného traktůrku a nad molem úsporně couvá. Odpoledne půjde na pláž, přejde kamenné jazyky a vystoupá ke kopcům, aby zažehnal temnotu a přízraky nadcházející zimy a přivolal z moře nevěstu, bohyni, která by ho na mraku ve tvaru statného býčka odvezla daleko odsud...