Tereza Horváthová: Evina
Někdy v pravěku mého dětství, v době, kdy jsem toužila po zeleném vojenském kletru se dnem z pravé kůže, ale ještě jsem ho nevlastnila, a copy jsem měla sotva po ramena, zatímco Nšo-či si je pletla až k pasu, na jedné z mnoha výprav s dívčím oddílem Statečná srdce, jsme jeli přespat na chalupu k legendární oddílové vedoucí Evině... Chvěla jsem se očekáváním.
Když jsem ji viděla poprvé, ještě mi nebylo šest, bylo to na mém prvním táboře. Jenže tehdy mi v hlavě utkvěl především její muž, Míráček, hubený šlachovitý lesní divous, který se pohyboval jen po okraji borového lesa, jako by na území tábora dívek nemohl vstoupit.
Čtěte také
Jednou jsem usínala za chůze a on mě nesl na zádech hlubokým lesem. Šli jsme přepadnout oddíl Vlků, a pamatuju si z toho jen kostkovanou košili a zátylek mého šlachovitého koně, snový pohled na hrubě otesaný srub pokrytý zelenou vlhkou mázdrou a spaní na seně. Museli mě na ně vysadit, protože jsem nedosáhla ani na první příčku žebříku...
Z té pozdější výpravy si pamatuju ještě míň: kamenný dvůr prorostlý trávou, veselou krátkovlasou ženu v šedé bundě s kapucí, kolem které se batolí nějaké děti a jméno Červený Újezd. Proč vlastně byla Evina legenda, jsem tehdy vyrozuměla z řečí, které vedly starší holky. Oddíl prý převzala ještě od Olgy Remešové. Ta ještě zažila, když oddíl fungoval jako předválečný skaut, zákaz za války, pak tři roky po válce do dalšího zákazu.
Čtěte také
Právě Olga oddíl obnovila v šestašedesátém. Musela být vytrvalá. Umřela v sedmdesátém čtvrtém roce, když mi byl rok a skaut byl už zase zakázaný. Bájnost obou vůdkyň byla ovšem v době mého útlého dětství jen mlhavá. Netušila jsem určitě nic o skautu, odboji, statečnosti, přežívání v totalitě, podzemní církvi a mnoha dalších věcech, které se otiskly do historie celého oddílu a neviditelně ho formovaly. Olžin memoriál, Ivančena, Fajfry, Trojka, řeka Krokodýlů, Foglar... byla mystická slova, která jsem prožívala z celého svého statečného, zcela neuvědomělého srdce...
Vinohradská klubovna čpící plesnivinou a vlhkostí byla plná tajemství, mohla jsem na tábor i bez pionýrských slibů a vlast, které jsme měli sloužit v pokřiku o Statečných srdcích, mířících stále vpřed, byla cosi prozatím nedosažitelného. Oddíl nějaký čas fungoval pod hlavičkou pionýra, ale pak se odstěhoval z Vinohrad a rozdělil na dva jiné oddíly. Ten náš pak zapracován v dejvickém středisku Svazarmu přežil do devadesátých let.
Čtěte také
I tak nám Mrož, táta mé kamarádky Anduly zvané Strejda, tenkrát myslím už činovník pražské židovské obce, nikdy nezapomněl připomenout krátkou pionýrskou epizodu Srdcat zvoláním: á, dorazily naše pionýrky! Obnovené skautství v devadesátých letech mě nezajímalo. Skautské struktury a řád mě v pozdní pubertě spíš odpuzovaly (a nevím, jestli v tom náhodou nemá prsty to Mrožovo dobírání).
Do Červeného Újezda jsem začala jezdit, když jsme se přestěhovali do Tábora. Teprve pak se začalo všechno propojovat. Eva a její muž Míra, ve skutečnosti jen o necelých dvacet let starší než já, tu na konci devadesátých let založili chráněné komunitní bydlení Villa Vallila.. Od dcery finské emigrantky s přáteli koupili secesní vilu, kterou celá léta prorůstala tráva, společnými silami ji opravili: to už s lidmi s různými handicapy, kteří ve vile začali žít.
Čtěte také
Vkročit do Vily znamená přijít do hájemství, kde panuje jasný řád a přitom uvolněná lidská sounáležitost. Občas není úplně jasné, kdo je klient a kdo tu pracuje a není to ani důležité. Rozvíjejí se tu křehkosti různých osobitých zvláštností lidí, které nikdo neutiskuje, neumravňuje ani nechce srovnat do latě.
Je to pozoruhodné místo. Pěstují se tu vztahy mezi diametrálně odlišnými lidmi, rodinná vzájemnost a starostlivost. Čas tu plyne v pomalém rytmu, jste tu hned doma. A i když těžkostí i náročných situací je dost a jsou na denním pořádku, čelí se jim s nadhledem.
Čtěte také
O legendě Olze Remešové, noblesní ženě z jediné fotografie, co mám, která holkám v oddíle říkala děvy a vypadala prý jako Klekí-petra, jsem se nikdy nic nedozvěděla. Vydobyla kdysi oddílu kus svobodného prostoru, hájemství, kde čas plynul jinak navzdory poměrům. A Eva v tom pokračuje dodnes. Když se blížím k Červenému újezdu, copy už mám ostříhané, kletr se dávno rozpadl, ale pořád se tak trochu chvěju očekáváním.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
