Tereza Horváthová: Prázdniny
Dny jsou krátké a šedé, obloha jako by seděla na střechách a z gotického městečka se stal zamčený obývák, není z něj úniku. Lesy kolem jsou temné, chodíme do nich jen neochotně, mrazy polevily a na botách domů nosíme hutné bahno, kterého se nemůžeme zbavit.
Stromy a keře jsou ve zmatku, neví, jestli nenastalo předčasné jaro, stejně jako to nevíme my. Jít do města si nedoporučujeme navzájem: není o co zavadit pohledem, jediný příjemný podnik je přes ulici, a to je příliš blízko na procházku s libým cílem. To už můžeme zůstat doma.
Čtěte také
Přijely velké děti, bloumají domem, vyspávají a vstávají pozdě, hodiny debatují v kuchyni u ranní kávy, porcelánová miska na lógr je přeplněná, nádoby s odpady už třetí den stojí v chodbě: my je nevynášíme z hrdosti, malé děti z lenosti a velké z pocitu, že už sem přece nepatří, jsou tu jen na skok, návštěva. Občas někdo chvíli postojí u dřezu a snaží se marně přeskupit hromady hrnků a sklenic, které bůhvíkdo naplnil čajem, který upil jen napůl. Vypadá to, jako by tu rokovala armáda...
Některé děti přece zaúkolujeme, musíme, jinak by se náš těžce vydobytý řád zcela rozpadl a už se vlastně rozpadl, je po Vánocích. Předvánoční hrdinské výkony jsou pryč, teď bychom měli odpočívat, ale z dětského pokoje co chvíli pronikne řev hádky, v koupelně narazím na chuchvalce vaty a puch odlakovače, šatstvo se vrší a naše hospodyně má pořád ještě volno. Pereme, sušíme, skládáme a přistihneme se občas, jak jen tak stojíme a lelkujeme nad nějakým článkem nebo knížkou, kterou nazdařbůh vytáhneme z další hromady, tentokrát knih, které bychom měli vytřídit do nové knihovny.
Čtěte také
Dneska jsou nějaký unavený, říkáme si, i my jsme unavení, prázdniny jsou náročné. Odpoledne se velké děti rozptýlí do horních pokojů a pracují, měli by si pospíšit, jeden musí cosi odevzdat, druhý by se měl učit, ale dohaduje se s třetím o tom, je-li podvod, přijít na zkoušku naučený jen napůl a doufat v zázrak. Třetí to bere vážně, zatímco druhý se mu snaží naznačit, že jistá lehkost a nerozvážnost je v životě také podstatná...
Den mine rychle, ukradli jsme si pár hodin na nějakou agendu, něco málo jsme stihli... A pak je to tady. Až večer uložíme děti, až jim přečteme několik knih, zatímco velcí budou poklízet po večeři, pak se společně dohodneme na tom, co budeme dělat. Jsme příliš vyčerpaní na společenské hry, takže máme jedinou možnost: na něco se spolu podíváme. Zbylá rodina (jeden z nás usnul u čtení) se okamžitě rozdělí na tři frakce. Vlastně ne, předchází tomu scéna, ve které vystupuje jediný počítač, který se dá připojit k promítačce, tak abychom se mohli dívat na plátno. Když už kino, tak pořádný, ale já to připravovat nebudu, řekne rezolutně můj muž, už jen vyčerpán představou, co všechno mu k promítání bude chybět.
Čtěte také
Obětuje se syn, nějaký čas trvá, než se najde šňůra k bedničkám a propojovací kabel, kdo to zas odpojil? Než se vypne prostěradlo a než ten z nás, který uspával, mátožně vstane, stojí ve dveřích kuchyně a ptá se sonorně: tak co, co jste vybrali.
Naše frakce razí po vzrušené debatě o novinkách, při které se ukáže, že druhý syn viděl asi všechno, co by stálo za to (následuje kratší nebo delší vzdychání nad programem místního kina), odpočinkový film, nejlépe britskou detektivku pěkně zahranou, něco jako Gosford Park od Altmana, rodinné tajemství, majordomus, zahradník, pěkně na Agátu, žádné násilí, uhlazená vražda, nebo klidně něco jako Austenová, vždyť se vlastně s náma chce dívat nejstarší z mladších, aby se to líbilo i jí.
Čtěte také
Ukáže se, že nic takového není, všechno jsme všichni viděli nebo to je špatné, říkal ten, psal ten a varoval tamhleten. Nic rychlýho podotýkáme, žádnou střílečku, komiks ani sci-fi, něco pěkně pomalýho, kde obraz nepředbíhá děj, něco pěkně zrežírovanýho, něco jako První kráva, nebo Zázraky... Nějakou klasiku ne, to už jsme viděli, u toho usnu, to bude moc krutý, komedie nesnášim...
Nakonec vyčerpaní necháme rozhodnutí na tom, který nejdéle vydrží vybírat. Špionážní téma (to nesnášim, říkám si v duchu, ale to vydržim, protože jde o to, dívat se spolu). Můj muž po deseti minutách usíná (žebříček filmů měřený délkou, které ho dělí od prvního záběru k usnutí, by byl kvalitním příspěvkem do Cinepuru) nikdy se nemýlí. Nejstarší z malých se nedívá, bojí se, že se tam bude střílet... My vytrváme do 00:45. Nebylo to špatný, říkáme si pak, trochu natahovaný, trochu pitomý, ale on hrál pěkně. Kdo půjde s Bělkou?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
