Tereza Horváthová: Dílny

Dneska se nikomu nechce dělat, shrnula to jednou lakonicky moje kamarádka Růža ze vsi, kam jezdíme na chalupu. Léta uklízí školu, má dvě holky a muže lakýrníka, co dojíždí za prací. Kterej blázen by se dal na řemeslo, řekne náš truhlář. Buď něco děláš pořádně, a je to drahý, a lidi na to nemaj, nebo bys to musel odbýt a budou nespokojený. V obou případech skončej v Ikei...

Čtěte také

Tereza Horváthová: Krádež

Já na jeho řeči nedám: co slíbí, dodrží, ale na jeho poctivou a skvěle odvedenou práci čekáme tři, čtyři, pět měsíců, někdy i rok. A to je eště dobrý, mávne rukou kdokoli, s kým přijde řeč na řemeslníky. Nechci tu lkát nad zanikajícím světem, ač je to má oblíbená disciplína. Ne všechno mizí skutečně... Mnohé věci se odehrávají ve skrytu a stínu (jak doufá má příliš stará duše). Jeden dílenský druh každopádně nevymřel.

Všichni bez rozdílu věku, pohlaví, rasy i přesvědčení potřebujeme autoservisy, autodílny a garáže pro ten účel uzpůsobené. Jsme totiž civilizace automobilistická, na autech závislá. I my jsme se k nelibosti mého muže stali její součástí. Tedy já jsem se stala její součástí, on se jen veze.

Tentokrát jsme vyrazili do Bratislavy za sedmadevadesátiletou prababičkou a někde před Jihlavou se naše zánovní auto začalo zpomalovat. Blikají výstražná znamení. Přibrzdím u Zlátenky, čekám, rozjíždím, přibrzdím znovu před Humpolcem, ale nic nepomáhá.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Mario

Juraj cítí, že jde do tuhého, neradí mi, co přesně mám dělat, ani nepronese pár uštěpačných slov o tom, jak jsme se zaprodali, jak jsme líní, stali jsme se maloměšťáky, co si vozej prdel a že auto je koneckonců rakev na kolečkách. Jako vždy, když jsem v koncích, nasadí mírný chlácholivý hlas a promlouvá k mé panice, aby ji zastavil hned v počátcích. Šinu si to sedmdesátkou po dálnici v prvním pruhu a doufám, že nás někdo v té rychlosti nerozšmelcuje.

Jako na potvoru náš garážový mistr zrovna nebere telefon. Volám příteli, kterému bezmezně důvěřuju. Rada je naprosto jednoznačná. Zajeď to někomu ukázat. Za chvíli už bloudíme jihlavskou periferií, nemůžeme trefit, nevidíme rybník a nevidíme obzor, zdá se nám příliš vzdálený, zdá se nám, že se ten chlap s drsným hlasem k nepřiměřeně zdrobnělému jménu z nejbližšího autoservisu nemohl vyjádřit tak přesně, skoro básnicky: jeďte k obzoru, napravo se objeví rybník, sledujte levou stranu, po pár metrech se dejte šikmo doleva k areálu... Obzor byl opravdu obzor. Za pár minut jsme stáli před garáží, ze které vyšel dvoumetrový obr v pracovních lacláčích, nejspíš bratranec Hagrida a synovec Billy Gibbonse.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Tělocvik u hotelu

Pozor, je tu vlčák, ať se ho děti neleknou, poďte dovnitř. Obhlížíme ošuntělou dílnu, kde má všechno své místo, těžké kleště všeho druhu, utahováky, kladiva, páky, hustiče, brusky, hydraulické zvedáky... Děti posvátně stojí pod zvednutým Peguotem 206 (tohle už nemá cenu, opravuju to jen, protože je to kamaráda) a zírají do jeho útrob, jako by to byla kostra praještěra. Vpravo od dílny je kumbál, zašívárna a účtárna v jednom. Chybí tam sprostý kalendář. Po zdi jsou nakřivo navěšené diplomy.

Tak co to máte? Tohle že je starý? 2014? Poslední auta byly vyrobený tak 2005, 2006, tohle v čem jezdíte, tomu se tak říkat nedá. Hele, vopravu já negarantuju. To už není, jako že něco vyčistíš, vodbrousíš, připojíš a vono to jezdí. Dneska to reaguje na každou pitomost. Zdá se mu to, že má podtlak, tak hned přibržďuje... Já bych řek, že to bude někde tady... Dlouze pozoruje levou část obnaženého motoru. Děti posadil do umaštěné koženkové sedačky, ze které trčí kusy molitanu. Na stolku mezi naházenými fakturami, popelníkem a spoustou chaosu leží domácí koláč. Vemte si, je ze včerejška trochu tvrdej, teda... Nebo ať si daj bombony.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Starší a mladší

Koutkem oka kontroluje blikající počítač a postaví před děti skleněnou kouli plnou slávií, bomparů a hašlerek. Jezte.

Vrátí se k autu, něco šuftí v motoru, pak znovu přejde k počítači, kontroluje ubíhající sloupce a nekonečné řádky informací, občas něco zamrmlá. Zase obchází auto a sem tam se k něčemu skloní. Možná to zaříkává, napadne mě. Možná s ním mluví... Prej starej, pochechtává se pod fousy. Pod prošedivělým plnovousem, pod naducanými tvářemi, na kterých mu leží brejličky. Občas si je zvedne, když popřemýšlí.

Čtěte také

Tereza Horváthová: O hrdosti

Zabloudili jsme do království chlápka, kterému můžete volat 24 hodin denně. Když někde zůstanete viset, odtáhne vás i ve dvě ráno, a když jste náhodou Turek s rodinou, co mu cestou z Turecka do Němec chcípl motor a nic nepomáhá, nechá vás přespat v ubytování, penzion a autodílnu má od devadesátejch. A od tý doby ji neopustil.

Vlčák nepřišel, auto se rozjelo a od té chvíle mu už nic není. Fakturu na osm stovek vytiskl a rukou na ni naškrábal číslo účtu, snad aby se neřeklo. Poradil nám, kudy je cesta kratší. Vyjeli jsme z areálu a zmizeli oklikou na jihovýchod. Mám silné podezření, že až tudy příště pojedeme, za obzorem nebude ani rybník, ani areál, ani pan František Indráček, automechanik.