Tereza Horváthová: Jak jsem se měla stát prozaičkou
Přišla mi pozvánka na vlastní čtení: setkání s prozaičkou TH... Podivila jsem se. Nikdy jsem se nepokládala za prozaičku, do životopisů si píšu zapisovatelka a všichni mi to stejně upravují na spisovatelka (možná omylem). Nic proti tomu nemám: kromě zapisování občas něco spisuji nebo vypisuji (předpona je v mém případě pohyblivá).
Naposledy jsem v minulém týdnu vpisovala do nějakých formulářů důkazy o tom, kolik jsme vydělali peněz za celý rok... Strávila jsem tím půl dne, půl dne drahocenného času, ve kterém bych se možná byla mohla stát prozaičkou.
Čtěte také
Tu pozvánku jsem dostala v neděli večer a hned ráno v pondělí deset minut po půl deváté, kdy se mi podařilo odvést Á. do školky, kde bychom měli být v půl deváté přesně, a nikdy se nám to ještě nepodařilo, jsem se jala vyhledávat v hlubinách svého stroje nějakou prózu. Narazila jsem na svůj juvenilní text, ve kterém jsem se chtěla vypořádat s neopětovanou láskou k mé sestře cirkusačce.
Ovšem kromě vachrlatého příběhu jsou to v podstatě zápisky z mého pobytu ve Francii před třiceti lety. Začala jsem je číst. Pro mě jsou možná na rozdíl od kohokoli jiného jaksi zajímavé (připomněly mi například, že jsem jeden čas bydlela ve sklepě vedle prádelny a hašišového doupěte), ale je to spíš dokument o jisté nešikovnosti než próza.
Čtěte také
Než jsem ovšem stačila ten spisek dočíst, vzpomněla jsem si, že ráno jsem v poště zahlédla vzkaz od muže, ve kterém mi z cesty do Francie připomíná, že už je to měsíc a půl, co mu slibuju poslat letošní ediční plán s podrobnými údaji o tom, jak daleko ta která kniha je a že on to rád zabalí, pokud na to kašlu, na světě jsou jiné, zásadnější a napínavější věci než pořád někoho upomínat, a to teď nemluví o autorech, ale o mě jako nakladatelce....
Rychle jsem ten seznam napsala, zavolala mezitím několika autorům, a B., která mi nadiktovala seznam anotací, co jsem jí už potřetí slíbila dodat, zjistila, že v lednici není nic k jídlu a že Jula, naše nová hospodyně, přijde až ve středu. Pak jsem stála několik minut v beznaději v komoře před dvěma věšáky, na kterých visí a leží hromady prádla, o kterém vůbec nic nevím (jak to, že prádla přibývá, když už s námi čtyři děti nebydlí), našla jen jedny spodní kalhotky, které ale nebyly moje, zkontrolovala B. text pod komiksem...
Čtěte také
Pak už jsem musela jet pro mámu do špitálu, odvezla ji domů, rychle se najedla a znovu v jakési nejasné naději procházela své texty: jeden rozepsaný, zcela nedomyšlený, jeden rozmyšlený, zcela nedopsaný, složku poezie jsem přeskočila, zálibně jsem si přečetla dva písňové texty, které nikdy nikdo nezhudební, a které samozřejmě s prózou nemají nic společného, vyzvedla Á. ze školky dřív a šla s ním k zápisu, po očku ho pozorovala, a tajně (sama před sebou) ho obdivovala (matky, co nekriticky obdivují své děti nesnáším).
Třída byla malá, učitelky blízké, světlo dopadalo na jeho drobnou tvářičku a levou ruku, kterou kreslil drobnými tahy místo pána kocoura v botách (karikaturně se dlouhými špičatými střevíci a maličkou šavličkou za pasem). Do sokola pak už nechtěl, padla na něj únava z toho nadlidského výkonu... Večer, když jsem ho uložila a měla konečně chvíli času, se mi číst ani psát už nechtělo, natož se ujišťovat, mám-li něco společného se slovem prozaička.
Čtěte také
Dokonce jsem si, snad z duševního vyčerpání, pustila Případ pro začínajícího kata a pak dlouho přemýšlela, nemá-li smysl pokusit se do pondělka alespoň o nějaký dobrý prozaický začátek, vždyť i ten Juráčkův začátek mi z filmu úplně stačil, možná by několik dobrých začátků mohlo stačit i mým pondělním posluchačům. V úterý po dopoledni s mými ukrajinskými žáky jsem strávila několik hodin po doktorech s mámou a na nákupu, a přitom stále myslela na to, jak se omluvit z pondělního vystoupení.
Nevím, proč mě to tak popouzí, možná je to slovo na mne, zapisovatelku drobného nezávažného života příliš seriózní a závazné nebo s českou prózou prostě nechci nic mít společného, což by ovšem samozřejmě mohlo vyznít trochu nafoukaně a to přece nechci. Mohl napsat autorka dětských knih, ale nejspíš nechtěl, kdo by přišel v osm hodin poslouchat čtení z knih pro děti. Nemohu přece spoléhat na to, že všichni budou tak omráčeni jeho dozajista vtipným úvodem, ve kterém samozřejmě půjde víc o jeho než můj literární talent, a od čtení pak nebudou už mnoho očekávat.
Čtěte také
Do konce týdne jsem si v hodinových přestávkách mezi podstatnými životními úkoly četla v panice své nejrůznější krátké i dlouhé zápisy, které jsem tahala z útrob svých chaoticky uspořádaných složek a čím dál víc ztrácela přehled o tom, kdo jsem, proč vůbec zkouším něco psát a co tím komu chci sdělit. Týden uběhl a v neděli jsem neměla nic, dočista nic, co by dokazovalo, že se můj hostitel nemýlí. Snad mě neschvátila nemoc jen proto, že jsem v neděli definitivně zjistila, že se blíží pondělí. Když jsem své čtení odvolávala, snad jsem si v duchu neříkala: když se to odloží, možná budu mít ještě trochu času na to, stát se prozaičkou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
