Tereza Horváthová: Telefony

11. červenec 2024

Je to už deset let, co jsme se na naší malé církevní základce dohadovali, jestli máme dětem ve škole zakázat používání mobilních telefonů. V létě předtím jsem byla v Japonsku a přijela jsem šokovaná technologickým pokrokem: v metru, na zastávkách, na peróně, na lavičkách stál nebo seděl každý sám a zíral do svítící obrazovky.

Má průvodkyně japanoložka a sochařka to připisovala tomu, že mnozí Japonci s nástupem technologií konečně mohli začít číst a psát: jen málokteří prý uměli pět a více tisíc znaků, které jsou potřeba, aby si člověk přečetl noviny...

Čtěte také

Telefony umožnily fonetický překlad a všechno se zjednodušilo, říkaly jsme si a debatovaly o všech důvodech, pro které si Japonci nezvolili v dobách jazykové emancipace latinku, jako třeba Vietnamci.

Ale má instinktivní hrůza z osamělých lidí uprostřed džungle velkoměsta, připojených na virtuální realitu, přetrvala a zařekla jsem se, že moje děti telefony a počítače dostanou, teprve když budou schopny pochopit, že se na nich dá vybudovat závislost. Ve škole v té době začal být telefon pro děti něco jako první televize: shlukovaly se u jeho šťastných majitelů v kroužcích a obdivovaly ho jako svátost. Učitelé si nestěžovali, děti byly o přestávkách hodné, nekřičely a nezlobily.

Čtěte také

Rodiče se ale brzy vzepřeli, všichni jsme si přečetli digitální demenci od Manfreda Spitzera, projeli pár výzkumů a jednoznačně se shodli na tom, že telefon do školy nepatří. Pár týdnů potom udělali stejné rozhodnutí na jednom prestižním pražském gymnáziu a pak na státních školách v celé Francii a od té doby leckde jinde.

Přesto nás dost lidí, včetně některých učitelů, pokládalo a stále pokládá za blázny a zpátečníky. Jenže technologie jsou jen nástroj jako každý jiný: geniální nástroj (chtělo by se mi spíš říct zbraň) který, pokud se dobře používá, může vést k dobrému... Něco správně používat ale znamená dobře znát pravidla.

Je to už deset let a žádná pravidla neexistují, svět třeští, jsme závislí na mobilech, na nepřetržitém proudu informací, děti na sítích tráví hodiny, denně je vypouštíme do nekonečně rozlehlých virtuálních krajin, jak někam na divoký západ, ovšem bez koltů, pušek a jakýchkoli zbraní.

Čtěte také

Nemůžou se bránit. Buď mají štěstí, nebo se jim může stát cokoliv. Málokdo si už umí představit, že by přišel jen tak na návštěvu, čekal na někoho, komu ujede vlak, aniž by od něj dostal jedinou zprávu, že by své dítě pustil kamkoli samotné bez připojení, nebo dovozu. Tlachá se o bezpečnosti, ale nevšimli jsme si, že už všichni stojíme po krk v bahně a vody přibývá.

Některé mé děti, které vyrostly bez mobilů, jsou už dospělé a potýkají se s technologiemi stejně jako ostatní. Já můžu jen doufat, že si ve vztahu k nim udrží zdravou skepsi a kritického ducha. Někteří z nich jsou imunní bordeláři a jsou na tom díky tomu líp než jiné. Předevčírem mi přišla na whatsapp zpráva od spolužačky mé desetileté dcery. Nemohu ji tu ve veřejném prostoru opakovat, neodvysílali by ji. Jen se přitom nevinně ptala, zda o ní E. kamsi cosi napsala... E. telefon samozřejmě nemá, a tak zpráva přišla ke mně. Odpověděla jsem slušně, aby se mé dcery prostě zeptala.

Čtěte také

Ale dokáže se skutečně zeptat? Dokázala by něco tak vulgárního vyslovit někomu tváří v tvář? Padly už všechny mantinely nebo brzy nebudeme umět mluvit z očí do očí? Zatím to vypadá, že slova na sítích nic neznamenají a děti (stejně jako mnozí dospělí) nechápou etickou souvislost mezi svou osobou ve virtuálním a skutečném světě. Mé přítelkyně zapátraly v konverzacích svých dětí, které s tou naší nemobilní chodí do třídy, a zjistily, že chat, který měl sloužit pouhé domluvě a přeposílání úkolů, je prošpikován pomluvami, nadávkami, odpornými hláškami a kyberšikanou. Byly v šoku.

Náhodou jsme poodkryly souvislosti k dlouhodobým problémům ve třídě, která se navenek jeví, jako by žádné problémy neměla. Co teď? Zase to kolečko přesvědčování, vysvětlování, hledání argumentů, schůzky, napětí a nemožnost skutečně se domluvit... Nabízí se i jiná, radikálnější alternativa. Co si prostě zrušit telefon?

autor: Tereza Horváthová
Spustit audio