Tomáš Koblížek: Proč lžeme?
Lžím se rozhodně nevyhýbáme, spíše naopak. Tak by se dal shrnout výsledek dodnes široce citovaného výzkumu americké psycholožky Belly DePaulo, který v devadesátých letech vyšel v prestižím časopise Journal of Personality and Social Psychology.
Studie ukázala nejen to, že lžeme takřka každý den, ale také, že lež je součástí pětiny až třetiny naší každodenní komunikace. Nutné dodat, že velká část lží, které byly ve výzkumu zjištěny, neměla za cíl zajistit lháři nějakou zvláštní výhodu.
Čtěte také
Často někdo lhal proto, aby se nějak prezentoval druhým: například běžně říkáme, že se cítíme lépe, než se skutečně cítíme. Stejně tak často lež zazněla z toho důvodu, aby se někdo druhých nedotkl, nebo aby je dokonce povzbudil. Šlo vlastně o malé, nesobecké lži.
Otázku, kterou si nad podobným výzkumem nemůže nepoložit filosof, je, zda vlastně víme, co je lež. Může někdo lhát, a přitom říkat pravdu? A je vždy nemorální lhát, nebo existují situace, kdy by na pováženou byla spíše pravdomluvnost? Právě tento typ otázek zajímá filosofii lži, tedy disciplínu, která představuje jednu z nejdelších debat v dějinách filosofie. To, že jde stále o velké téma, potvrdil i relativně nedávno vydaný, skoro sedmisetstránkový Oxford Handbook of Lying. Desítky autorů se zde zabývají lhaním z hlediska současné filosofie jazyka, logiky či teorie poznání. Pro pochopení tohoto fenoménu prostě nezbývá než kombinovat hlediska.
Čtěte také
Jak tedy filosofie vnímá lež? Pokusím se o zcela miniaturní úvod. Jednou z mála věcí, na níž se tu filosofové shodnou, je, že lež nutně neznamená říkat nepravdu. Příkladem, který tento paradox osvětluje, budiž zápletka ze Sartrovy povídky Zeď. Zde španělský republikán Pablo Ibbieta, jejž zajmou fašisté, uvede jako místo úkrytu svých druhů hřbitov, ačkoli je přesvědčen o tom, že jeho blízcí se skrývají na jiném místě. Nakonec se však ukáže, že Pablo měl ve skutečnosti pravdu: jeho druzi se během jeho věznění přesunuli na místo, které omylem označil.
Právě kvůli těmto případům není lež chápána jako nějaké nutně nepravdivé tvrzení. Tedy jako neshoda mezi tím, co někdo říká, a realitou. Spíše než jako nepravda je lež definována jako neupřímnost, tedy jako neshoda mezi tím, co někdo říká, a tím, o čem je přesvědčen, že je realita. Pokud se zpětně ukáže, že lhář měl pravdu, jako v Pablově případě, nic to nemění na faktu, že lhal: totiž neříkal to, co podle něho byla pravda, nevyjádřil se upřímně. Zároveň se ale na Pablově případu ukazuje, že ne každá lež je beze všeho nemorální. Lhaní proto, abychom zachránili druhé, může být občas snadněji ospravedlnitelné než říkání pravdy. Ostatně, jak známo, udavači v období protektorátu pěstovali pravdomluvnost až příliš.
Čtěte také
Kontroverznější otázka ve filosofii lži se týká toho, zda cílem lháře musí být někoho oklamat. To není zcela jisté. Vezměme příklad profesora-plagiátora, který odmítá přiznat pravdu o svém podvádění, i když je mu jasné, že důkazy proti němu jsou neprůstřelné a že mu již nikdo nemůže věřit. Profesor zde nelže z toho důvodu, že by chtěl někoho oklamat, ale třeba jen proto, že by vyřčení pravdy před příslušnou komisí formálně znamenalo konec jeho procesu. Stejně tak mnohé dezinformace, u nichž absurdita a lživost bije do očí, nejsou šířeny s cílem klamat o nějaké nepravdě, ale naopak podlomit víru i v pravdivé zprávy. Čtenář dezinformaci nevěří, nepodléhá klamu, ale může také nabýt přesvědčení o tom, že vlastně vše, i ověřené informace, jsou možná jen manipulace. Jednoduše podlehne nebezpečné domněnce, že pravda neexistuje.
Filosofie lži se věnuje celému zástupu paradoxů, z nichž ty zmíněné jsou jen nepatrným zlomkem. Přitom lze předpokládat, že tento výzkum jen tak nedospěje ke klidu, nakolik lež prochází vývojem, vytváří nové podoby, jež se filosofie vždy bude snažit mapovat. A je to podstatný výzkum, nakolik lež, stejně jako pravda, může procházet a prochází snad každou lidskou činností. Jak již naznačila profesorka DePaulo: přiznejme si, že lhaní je každodenní součástí našich životů.
