Tomáš Koblížek: Labyrint oklamané mysli

To rozhodně nejsou malá čísla. Oprávněně vyvolala debatu, jíž veřejný prostor žil několik měsíců.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Digitální nenávist v Čechách a na Moravě

Méně známou skutečností je, že existuje rozvětvený vědecký výzkum zabývající se tím, proč lidé nepravdám věří. Jinými slovy, stejně jako někteří vědci zkoumají sopky, motýli nebo strukturu proteinů, jiní vědci dávají pod mikroskop oklamanou mysl.

Jde o výzkum tzv. mispercepce – tedy právě víry v nepravdu –, jehož hlavními představiteli jsou například profesoři Brendan Nyhan z Dartmouth College nebo Gordon Pennycook z Cornellovy univerzity. Práce těchto autorů ukazuje, že oklamaná mysl je složitá krajina, doslova labyrint, který je dobrý mapovat, pokud se chceme s nepravdami potýkat a zvyšovat imunitu vůči nim. Stručně zmíním některé z objevů, které stojí za úvahu.

Čtěte také

Petr Vizina: Omamná květina pravdy a lži

V první řadě je nutné rozlišovat něčí nepravdivé proklamace a jeho skutečná přesvědčení. Lidé totiž podle mnoha studií často vyjadřují mylné názory – například že nedochází ke klimatické změně –, jen aby se veřejně přihlásili k nějakému politickému táboru. Přitom nemusí být o této nepravdě vůbec přesvědčeni nebo zde nemají žádný názor.

Jde jen o tzv. expresivní raportování nebo fanouškovství, vysílání pozitivního signálu ke své smečce. Z toho ostatně plyne, že ve společnosti může být vyšší míra nepravdivých tvrzení než mylných přesvědčení. Lidé často pociťují větší potřebu někam patřit, než se vyjadřovat upřímně.

Druhý experimentálně ověřený objev ukazuje, že pokud v nějakou nepravdu někdo skutečně věří, není to nutně dáno neschopností pravdu poznat. Toto tzv. deficitní vysvětlení omylnosti nefunguje vždy, neboť i mnoho kriticky přemýšlejících lidí zjevným nepravdám snadno podléhá.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Ještě jsem neskončil!

Například o tom, že útoky z 11. září jsou výsledkem spiknutí vrcholných amerických politiků, bylo ve Spojených státech přesvědčeno i mnoho vzdělaných Demokratů. Pevná víra v něco přinejmenším nepodloženého tu byla dána tzv. potvrzujícím zkreslením. Lidé často bezmyšlenkovitě přitakají tomu, co potvrzuje jejich dosavadní přesvědčení. Sklon důsledně používat kritickou mysl pak máme spíše tehdy, když nám nějaká pravda nevyhovuje.

Poslední objev, který zmíním, se týká vyvracení nepravd. Výzkumy ukazují, že když vyvrátíme něčí omyl, příkladem budiž některý z aktuálních mýtů o stejnopohlavních párech, dotyčný bude mít občas sklon pamatovat si po delší době opět nepravdu spíše než její vyvrácení.

Mluví se o ozvěnách minulých přesvědčení (beleif echoes), které jsou někdy silnější než vzpomínka na jejich popření – především tehdy, když vyvrácení omylu není doplněno vysvětlením, jak se věci mají: mysl nemá ráda prázdná místa. Je tedy vhodnější nejen bořit nepravdu a zanechat po ní nejistotu, ale také jasně uvést, které tvrzení je průkaznější.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Pravda nevítězí

Jak je patrné, podléhání nepravdám i jejich vyvracení je skutečně složitý terén, který si výzkum zaslouží. Tento výzkum přitom vychází z předpokladu, že nejde o slabost mysli „těch druhých lidí tam někde“, ale slabost mysli nás všech. Prvním krokem k tomu, jak se vůči nepravdám stát odolnější, je tedy připustit si omylnost naší vlastní mysli.

Poněkud pateticky řečeno, naše schopnost lépe se orientovat ve světě předpokládá také uznání, že každý z nás je zranitelný nepravdou. Stejně tak, a to žádný experiment zatím nevyvrátil, jako je každý z nás schopný nakonec pravdu a nepravdu rozlišit.