Tomáš Koblížek: Misogynie ve vědě a umění

Snad to bude znít příliš tvrdě, ale je načase mluvit o misogynii ve vědě a umění: útoky na ženy se v těchto oblastech objevují s železnou pravidelností. A je třeba s tím něco dělat.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Nikdo se nedozví, kdo jsi. Úvaha o cenzuře

To, že úspěšné ženy musejí očekávat nejen potlesk, ale také odplatu, se u nás nedávno začalo znovu rozebírat ve spojitosti s peticí proti Akademii výtvarných umění, Národní galerii a Ceně Jindřicha Chalupeckého. Terčem petice se staly mj. dvě výrazné české umělkyně a ředitelky dvou našich významných uměleckých institucí.

Například jedna z umělkyň je v textu častována jako „psychicky narušená osobnost“ a to kvůli povaze jejích performancí, které ve skutečnosti navazují na jednu historickou polohu tohoto uměleckého žánru. O poznání brutálnější soudy a urážky na adresu dotčených žen následně zaznívaly na sociálních sítích, kde se vyjadřovali mnozí radikální podporovatelé petiční výzvy. 

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Proč lžeme?

Podobně nekompromisní výpady proti ženám však lze nalézt také ve vědecké či akademické sféře a samozřejmě nejen u nás. Nedávno se na toto téma vyjádřila polská teoretička medicíny a neurovědy Joanna Karolina Malinowska. Uvedla, že pokaždé, když informuje o nějakém svém akademickém úspěchu, obdrží stovky komentářů o svém „podezřele židovském“ nose, je zahrnuta nadávkami, jež operují s výrazy jako „parazitka“ či „lehká děva“, přičemž se objeví také výzvy ke znásilňování.

Ve filozofii byl zase široce diskutovaný případ z minulého roku, kdy mladá britská filozofka Daisy Dixon s doktorátem z Cambridge uveřejnila fotku sebe sama v minisukni vedle klasického portrétu významného skotského filozofa Davida Huma. Nad Humův portrét připsala: „Takto si lidé filozofy představují.“ K vlastní fotografii uvedla: „Takto vypadáme ve skutečnosti.“ Následovala smršť tisíců nenávistných projevů. Ty byly z velké části doprovázeny rozhořčeným údivem nad tím, jak se vůbec žena filozofka může srovnávat s filozofem nebo jak se vůbec žena může věnovat filozofii.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Spor o konspirační teorie

Jakým způsobem nenávist vůči výrazným ženám v umění či akademické sféře vysvětlit? Určitý klíč poskytují analýzy americké filozofky Kate Manne, která v roce 2017 publikovala v Oxford University Press knihu věnovanou misogynii vyvracející několik mýtů spojených s tímto tématem. Prvním mýtem je, že misogynie představuje negativní postoj k ženám vůbec nebo že jde o jakýsi anti-ženský pohled na svět.

I misogynové však podle Manne dokážou ženy obdivovat a být k nim džentlmenští. Misogynie tak podle autorky není odporem k ženám vůbec, ale vůči ženám odchylujícím se od obecných očekávání či stereotypů. K útokům dochází například tehdy, když se žena rozhodne nebýt matkou a zasvětí život umělecké či vědecké kariéře nebo pokud obsadí pozici běžně vyhrazenou mužům a uspěje.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Labyrint oklamané mysli

Druhý mýtus podle Manne spočívá v představě, že u misogynních útoků jde o jakési emocionální výlevy, jimž rozhořčení muži dávají volný průchod. To je podle autorky možné, ale nikoli nutné. Hlavním cílem misogynních útoků totiž není vyjadřovat negativní emoce, ale dotyčné ženy zastrašit, dát jim varovný signál nebo je donutit k ústupu tam, kam patří. Jde vlastně o formu dohledu či umravňování, které někdy má dost brutální podobu.

Existuje mnoho způsobů, jak se s tímto fenoménem vypořádat. Na závěr zmíním jen jediný. V českém kontextu se na obranu žen dosud stavěly především ženy samy. V nedávné době například vznikly pozoruhodné komentáře od Alice Koubové, Apoleny Rychlíkové, Kláry Vlasákové, ale samozřejmě i řady jiných autorek. Stejně tak důležité ale je, že se ve větší míře začínají ozývat také muži a že také oni dávají najevo, že odchylkou od normálu nejsou úspěšné umělkyně či vědkyně, ale útoky na ně. Snad je to jedna z cest, jak naznačit komukoli, kdo shlíží na ženy svrchu, že má více odpůrců, než se mu může zdát.