Markéta Pilátová: Jak se dělá tradice
Třetí rok pořádám spolu s Kamilou Šeligovou, ředitelkou knihovny v Šumperku, malý festival literárních čtení Kniha v lázni. A nejde mi o nic jiného, než o to, aby se z toho stala tradice. Za tři roky se samozřejmě žádná tradice neudělá, ale je to tak trochu jako když se u nás v Jeseníkách pokoušíte něco vypěstovat. Třeba nějaký keř.
Zasadíte ho do jílovitého úhoru, který je v létě jako troud a v zimě jako keramická hlína a čekáte. První rok to vypadá, že se nic dít nebude, druhý rok taky ne a až za pár let se keř, nebo strom doopravdy ujme a prorazí kořeny tou jílovitou, horskou hmotou.
Čtěte také
Jsem od přírody neklidný a nestálý typ. Často někam jezdím, nebo se někde potuluju a na našem festivalu se mi líbí, že se každý rok koná v půlce července a každý rok probíhá na stejných místech. V malých lázeňských městečkách – Velkých Losinách, v Bludově, Sobotíně a v šumperské knihovně. Letos se k nám přidala synagoga v Lošticích. A náš program se taky nemění – jde o čtení z knih přímo spisovatelkami a spisovateli na krásných místech.
A po třech letech se mi zdá, že i lidé z malých horských míst se zajdou podívat, poslechnout si, zabesedovat si. Letos jich bylo víc než loni a mnohem víc než předloni.
Čtěte také
A když jsem seděla v malém retro kině ve Velkých Losinách, kam bylo kvůli lijáku přeložené čtení novinářky Petry Procházkové, a pozorovala, jak lidi, kteří celé kino obsadili, Petře kladou další a další otázky a ona jim hluboce poučeným způsobem vysvětluje, v čem spočívají válečné konflikty, které se vedou kousek od našich hranic, zažila jsem okamžik štěstí. Jen tak letmo proletěl kolem mě a pošeptal mi, že takhle to má smysl. Lidi se mohou potkávat, mohou si naslouchat, mohou klást inteligentní otázky a dostávat na ně inteligentní odpovědi. Nejsou jich tisíce, ale stovky ano.
Každopádně takových festivalů a akcí se přes léto děje a organizuje čím dál víc. A to není dobrá zpráva, to je skvělá zpráva. Znamená to, že se chceme potkávat, že chceme poslouchat druhé, že se chceme něco dozvědět.
Čtěte také
A ještě jednu soukromou tradici jsem v rámci našeho festivalu založila. Ten festivalový týden je můj dům otevřený pro všechny přátele, se kterými se přes rok nemám moc šanci potkat. A každý rok někdo přijel. Někdo se objednal předem, jiný se stavil náhodou, protože zrovna projížděl, někdo zůstal pár dnů a šel na všechna čtení, někdo si dal kafe a jel. A já jsem ten týden prožívala s knihami, přáteli knih a mými přáteli.
A kupodivu po týdnu plném akcí, čtení, moderování, organizování, popíjení vína a kávy jsem se necítila grogy. Naopak, tradičně hned týden poté jsme se s Kamilou sešly a naplánovaly další ročník. A já mám na celý rok vystaráno s pocitem, že knihy, čtení a psaní mají smysl. Možná, že lidi nečtou, možná je knižní trh v krizi a papír neustále zdražuje. Možná to všechno co nevidět schramstne umělá inteligence se svými umělými příběhy, u kterých nepoznáme, kdo je vlastně psal. Ale já vsázím na tradici – protože tradice je něco, co se těžko válcuje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
