Markéta Pilátová: Šatnářky
Jela jsem na literární čtení do Berlína. A po mnoha a mnoha zpožděních rychlíku Berliner, která jsem zažila, jsem si řekla, že pojedu autobusem. Zaslechla jsem totiž něco o pohodlných samostatných sedačkách a kvalitní kávě zdarma.
Koupila jsem si jízdenku. Sedačka byla skutečně pohodlná, káva kvalitní a zpoždění masivní – hodinové. Navíc jsem si v autobuse nechala brýle. Dioptrické, drahé a milované. Uvědomila jsem si to hned v hotelu a hned jsem taky volala na zákaznickou linku – sekce Ztráty a nálezy. Velmi neochotný hlas (určitě to nebyl robot) mi sdělil, že musím vyplnit formulář a čekat.
Čtěte také
„Ale to už jsem udělala,” namítla jsem.
„Tak čekejte.”
„A nemohla byste třeba poprosit pana řidiče, aby mi brýle poslal po nějakém kolegovi, který pojede večer zpátky do Berlína?”
„Vyplňte formulář a čekejte.”
Tak jsem čekala. A nic.
Druhý den jsem na přepážce v Praze vyzvídala, jestli se nenašly moje brýle?
„Vyplnila jste formulář?”
„Ano.”
Čtěte také
„A došel vám email, že tady ty brýle jsou?”
„Ne.”
„Tak tady nejsou.”
„A nemohl byste se podívat, jestli přeci jen, třeba někde tady vzadu...”
„Nemohl. V systému nic není.”
Protože jsem ale vyrostla v komunistické diktatuře, v níž vládli byrokraté, systémy, formuláře a všeobecná neochota, jsem zvyklá hledat v systémech slepá místa a alternativní řešení. A dostala jsem nápad. Cestou na autobusové nádraží jsem totiž viděla, jak na zadním nádvoří stojí řada autobusů, které uklízí a myjí řidiči. Vydala jsem se tam. Vysvětlila jsem jim, že hledám pana řidiče, který se mnou jel včera ráno do Berlína. Jeden řidič si ode mne vzal telefonní číslo a slíbil, že se pokusí něco zjistit. Nechtěl, abych vyplnila formulář a čekala a byl milý a ochotný.
Čtěte také
„Víte, někdy si připadám jak šatnářka. To byste nevěřila, jak často musím něco takového řešit. Lidi něco zapomenou úplně pokaždé.”
Zastyděla jsem se za svou pomatenost a nepořádnost a slíbila si, že se pokusím těmhle milým lidem už nikdy nepřidělávat práci.
Další den ráno mě probudilo pípnutí smsky. Stálo v ní: „Dobré ráno paní Pilátová. Včera jsem se dovolal kolegovi, se kterým jste cestovala do Berlína. Vaše brýle našel a odevzdal na prodejnu jízdenek společnosti.”
Radostně jsem se vyřítila z bytu a hnala se na autobusák. U překážky se mě úředník zasmušile optal, jestli mě už systém na základě vyplněného formuláře vyrozuměl.
Čtěte také
„To ne, systém a jeho formulář mlčí. Ale tohle mi dnes ráno poslal jeden hodný člověk.” Vítězoslavně jsem přilepila na sklo přepážky mobil s esemeskou.
„Tak já se podívám,” kapituloval muž za přepážkou. A pak mi brýle přinesl. Neobešlo se to bez vyplňování dalšího formuláře. Nechala jsem zachráncům brýlí na přepážce čokoládu a jela domů. Dalšího dne jsem od systému obdržela email:
„Vážený kliente, děkujeme Vám za Váš zájem o naše služby. Pouzdro, odpovídající Vašemu popisu, bohužel nebylo v autobuse nalezeno.”
Letos si připomínáme sté výročí úmrtí Franze Kafky. Myslím, že by této příhodě hodně rozuměl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
