Markéta Pilátová: Očirvoucí obři
Nikdy se mi nelíbily. Připadaly mi jako obří vztyčené ukazováky, ocelová vzpupná gesta, symboly pýchy. Ani když jsem byla před rokem poprvé v Chicagu, se mi nelíbily. V tom městě, kde se zrodily a kde jich po mohutném požáru v roce 1871 postavili hned několik stovek, jsem nebyla oslněná.
Vyjela jsem výtahem na vrcholek mrakodrapu London House a měla před sebou mrakodrap Donalda Trumpa, který asi nejvíc vystihuje svého majitele. Velkolepá sebejistota vyvedená v obřích písmenech jeho jména na blyštící se ploše budovy.
Čtěte také
Po téhle stavbě v Chicagu zakázali jména na mrakodrapech bezostyšně vystavovat. Můj dojem byl zvláštně matoucí. Líbil se mi vánek, klid, který v těch nejvyšších patrech panoval, pohled z ptačí perspektivy a závrať, která lákala ke skoku někam dolů. Ale rozhodně jsem neměla dojem, že já a mrakodrapy jsme láska na první pohled.
Něco se změnilo, až když jsem přijela do Chicaga podruhé letos v dubnu a podívala jsem se na mrakodrapy zezdola. Z hladiny řeky, která ústí do blankytného jezera. Plout kolem těch nablýskaných obrů, kteří se odráží na hladině a navzájem se v ní zrcadlí, bylo dechberoucí. Ne, bylo to očirvoucí.
Čtěte také
Byl to stejný pocit, jako když jsem stála v Seville v katedrále, která je všechno, jen ne krásná. Postavili ji v dobách největší marnotratnosti španělského impéria, kdy se ze zlata dováženého z Ameriky budovaly nesmyslně velkolepé kostely. Astronomické náklady pak, kromě jiného, zapříčinily pád říše, nad kterou slunce nezapadá. Katedrála v Seville je ale stavba odkazující svou velkolepostí k Bohu, snaží se ho uctívat a velebit.
Mrakodrapy svou velkolepostí a soutěžením o to, kdo postaví ten nejvyšší, odkazují k lidské snaze popřít svůj úděl stát nohama na zemi. Pravděpodobně nejsou moc vhodné k životu, nebo spíš k životu v nebezpečí – záchranné akce jsou v mrakodrapech obtížné a riskantní.
Čtěte také
Nicméně jsou symbolem. Symbolem pyšných, sveřepých a moderních měst jako je Chicago a New York, symbolem doby ocelové a skleněné. Svým způsobem jako by byly postavené pro přicházející umělou inteligenci, co netrpí sentimentem a závratí a pří požáru nepotřebuje zachraňovat.
Ale když jsem pak i v New Yorku jela kolem těch symbolů lidské schopnosti vytvářet dechberoucí věci znova lodí, dívala jsem se na ně už jen ohromeně. Stejně jako mě v Evropě dojímají křivolaké uličky, středověká náměstí a kašny. V Americe mě začaly dojímat mrakodrapy. Je v nich tolik pýchy, že to člověka bere u srdce.
Čtěte také
Není divu, že se mrakodrapy v Evropě nestaví tolik, jako v Americe a v Asii. Jakoby starý kontinent na ten nový hleděl se shovívavostí. On už si holedbající se fází prošel, tolik hradů a katedrál se obrátilo v prach, shořelo ve válkách, vydrancovaly je hordy barbarů.
Možná, že v novém světě je ještě pořád možný optimismus zasazený do symbolů drásajících mraky a já jsem se přistihla, že když se snažím dohlédnout na poslední patro mrakodrapu, jehož obrysy jsou tak lesklé, že ve vzduchu téměř mizí, zmocňuje se mě naděje. Naděje plná mohutných staveb, které jsou natolik z ocele, skla a betonu, že přežijí naše snahy nevyčnívat a raději se ustrašeně držet při zemi. A někdy ta očirvoucí, nebe drásající pýcha dokáže pozvednout na duchu i Evropany do morku kostí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
