Markéta Pilátová: Naživo

Moje německá překladatelka a kamarádka Sophia přijela z knižního veletrhu ve Frankfurtu, kde se zúčastnila několika debat o umělé inteligenci a překladu knih. Překladatelé literatury z mnoha zemí se shodli, že zatím je literární překlad v režii umělé inteligence spíš ztráta času.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Horské poutě

Opravovat notorické lhaní stroje, který když neví, tak si cokoli vymyslí, je časově a finančně zatím mnohem náročnější, než literární texty překládat pomocí invence a inteligence lidské. Jasné ale je, že už se to blíží. Co vlastně zase tak jasné není. Spousta otázek zůstává. Spousta odpovědí se nedostává. Jediné, čím jsem si jistá, je, že umělá inteligence nenahradí věci, které se v umění dějí na živo.

Včera jsem totiž byla na koncertě na hudebním festivalu Blues Alive. Člověk by čekal, že příznivců něčeho tak prastarého, jako je blues, bude hrstka. Ale ono jsou jich tisíce a zaplní několik pódií a trsají a natřásají se v rytmu blues, hlasitě skandují a sdílí něco, co pravděpodobně nikdy žádný robot, ani umělá inteligence umět nebudou. Sdílí spolu naživo emoce. Když zpěvák ubere, nebo přidá, pozmění rytmus, řekne vtip, nebo něco dojemného, publikum uroní slzu, nebo se rozbouří, roztleská... To všechno tvoří něco jedinečného, něco, co zatím umí sdílet jenom živé organismy.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Plynutí v Aare

Jenže když jsem jela autem domů, vyhledala jsem si na hudební platformě Spotify kapelu, která se mi na Blues Alive líbila a pak spokojeně poslouchala i další, podobné kapely, které pro mě algoritmy samy navybíraly.

Je to stejné, jako když čtu před lidmi v knihovnách, nebo na festivalech. Čtenáři se mnou sdílí text v jednom přítomném okamžiku a můj neškolený hlas někdy ubere, něco z textu vynechá, něco třeba přidá, okomentuje, naznačí. Nikdy to není stejné. Nikdy se to neopakuje ve stejném rytmu, ani ve stejné emoci. Je to nepředvídatelné. Nevím, jak čtení dopadne. Jestli se po něm budou lidé na něco ptát, nebo se zvednou a hned odejdou. Jestli jich přijde na čtení pět nebo padesát. Vždycky je to překvapení.

Čtěte také

Markéta Pilátová: S prašivkami v lese

Možná nás ale začne překvapovat i umělá inteligence, kterou třeba lidé stvořili, aby na ni někdy v budoucnu přenesli život a naše „na živo”. Možná jednou budeme na pódiu stát bok po boku, umělá inteligence bude vybírat úryvky, které diváka nejlíp pobaví a zaujmou a já je budu lidským hlasem předčítat.

Snažím se nemít strach. Snažím se představovat si, že stroje jsou a budou mí přátelé a snažím se slíbit sama sobě, že se budu snažit tomu všemu porozumět. Že alespoň tohle nevzdám, že o tom budu přemýšlet a psát. Dokud je to ještě moje práce.