Markéta Pilátová: S prašivkami v lese
To ráno jsem zaspala. Vystřelila jsem z postele, do ruky chňapla banán, natočila si do termosky studenou vodu a letěla na vlak. Nemohla jsem to prošvihnout, prostě nemohla! Vysněnou mykologickou vycházku s odborníkem na mykologii. A já si od toho slibovala, že si rozšířím skromný houbařský repertoár, kdy poznám bedlu vysokou, suchohřib, pýchavku a kozáka.
Sraz byl na vlakové zastávce Březová u Broumova. Přijel vlak od Teplic a z něj vystoupilo asi deset houbařek a houbařů s košíky a plátěnými taškami. Vedl je mladý muž, mykolog, odborník na slovo vzatý. Zaplatili jsme šedesát korun a dostali placku s fotkou holubinky. Začínala jsem být v houbařském nebi.
Čtěte také
Mohli jsme totiž šest hodin sbírat houby a nosit je onomu mladému muži, který je bez váhání určoval, mluvil o jejich barvě, vůni, chuti a nabádal nás, ať si lízneme, ukousneme, promneme mezi prsty ony zvláštní bytosti. V naší houbařské skupince, kterou tvořili členové mykologického spolku, co mu prý v Broumově místní laskavě přezdívají „Broumovské prašivky”, byly i dvě děti. Kluk a holka, každý v ruce košík a zápisník. Poctivě si zapisovali každou houbu a holka na konci vycházky spočítala, že jsme nasbírali a určili víc jak sto druhů.
A jak jsme tak chodili ve třicetistupňovém vedru po lese, z něhož vzlínalo horko, nejrůznější pachy a vůně a neustále se na něco ptali onoho vševědoucího muže, připomnělo mi to jinou procházku.
Čtěte také
Na té jsem byla před více než dvaceti lety v amazonské džungli. Tenkrát se to jmenovalo „Procházka za léčivými rostlinami džungle” a prováděl nás podobný muž, jen byl jinak oblečený a jinak vypadal. Mluvil a choval se ale velmi podobně. Čichal k nejrůznějším listům, které nám všechny připadali úplně stejné, vždycky něco rozemnul a dal nám ovonět, řezal nožíkem do různých lián a tvrdil, že když není k mání pitná voda, stačí rozříznout tu správnou liánu a napijete se dosyta.
V broumovské letní džungli zase bělochoroš slzící skutečně ronil bílé slzy, holubinka kolčaví se skrývala hluboko pod zemí, muchomůrka šedivka se velmi podobala růžovce, ale poznali jsme ji tak, že zaváněla zatuchlým sklepem, ryzec černohlávek ronil mléko a odjakživa tuhle houbu sbíral „hronovskej Tonda” a holubinka dívčí začínala na řezu stříbřitě šednout.
Čtěte také
Přecházeli jsme přes četná „liškoviště” a zkoušeli přetrhnout nohu helmovky tuhonohé – a nepřetrhli. Ryzec libovonný voněl kokosem a ďubkatec pohárkovitý se jako jediný choroš válel na zemi a neseděl na pařezu. Čechratice černohuňatá na sobě v tom horku měla černý huňatý kožich a anýzovník vonný voněl anýzem. Někdo sice tvrdil, že cítí spíš mák, ale to byl nějaký necitlivý kverulant.
Teď už vím, že houby, které voní po maggi a po ředkvičkách, jsou většinou nejedlé. Ty, co zapáchají syrovou bramborou a zatuchlým sklepem, jsou spíš nepoživatelné.
A naprosto chápu, že v Japonsku existuje celý literární žánr zasvěcený románům o houbách. Protože co jiného než literatura může všechny tyhle pachy, struktury a barvy uchovat do příští houbařské sezóny?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
