Markéta Pilátová: Olá Lisboa

Den, nebo dva dny stresu a to nádherné město jako kulisa k němu. Až tentokrát, jako bych ho konečně uviděla a mohla pořádně vnímat. Mohla se nadechnout vůně právě kvetoucích jacarand a courat se městem, které mě vždycky fascinovalo, ale nikdy jsem ho doopravdy nemohla ocenit, natož si ho v klidu prohlédnout.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Lekce odvahy

Byla jsem v Lisabonu jen na dva dny, přijela jsem na literární čtení, ale jedno odpoledne jsem mohla vyrazit na nejoblíbenější místo v Lisabonu. Nebylo těžké vybrat si, kam se podívám. Důležité pro mě bylo vidět znova to náměstí. Jmenuje se Praça do Comércio tedy Obchodní náměstí a vedou k němu všechny cesty ze všech sedmi kopců obklopujících Lisabon. Nemůžete ho minout, protože je velké, je hlavní, ale hlavní na něm je řeka Tejo vlévající se do oceánu.

Už když kráčíte dlouhými, rovnými ulicemi směrem k náměstí, cítíte v nose vůni moře a vítr. Jakoby jste byli loď a ten vítr vám vzdouval plachty a vy najednou kráčíte rychle, rázně a odhodlaně vstříc svému osudu.

Ale ty rovné ulice vedoucí k náměstí jsem nepoznávala. Musela jsem spočítat, jak dlouho jsem tady už vlastně nebyla. Toho čísla jsem se trochu lekla, ale zároveň mě to uklidnilo, protože za tu spoustu let se toho zákonitě muselo změnit spoustu.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Rušení duší

Pamatuju si, že v těch ulicích  bylo vždycky zvláštní příšeří, jako by byly něčím začouzené, nebo to byly jen špinavé stěny domů prolezlé vlhkostí mořské vody. Každopádně dnes jsem kráčela ulicí plné světlých barev a šik obchodů. Na náměstí jsem prošla mohutným barokním podloubím a ocitla se na nábřeží. Na schodech vedoucích k moři na Cais das Colunas – Sloupovém nábřeží se dvěma sloupy z ušlechtilého mramoru, u nichž byly v přístavu vítány vzácné zahraniční návštěvy připlouvající po moři. Sedělo tam pár turistů a jako vždycky, omáměně hledělo k obzoru.

Tak tohle se nezměnilo ani trochu. Ty pohledy do dálky. Mezi dva bílé sloupy trčící z hlubin, které jakoby člověku říkaly: „Jsme tady, aby sis uvědomil, že tvoje cesty za dobrodružstvím nemají hranice, jsme tady, aby ses co nejdřív vypravil na cestu, je jedno kam, ale daleko, někam za hranice tvých možností.” Jakoby tady všechny mořské sirény šeptaly lidem do uší a dělaly z nich dobrodruhy a námořníky.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Život si říká podloubí

V hlavě se mi jako nezvaný host spustí průvodcovský magnetofon a já se rozpomínám na to, že ...celé náměstí vlastně vzniklo díky ničivému zemětřesení, provázenému vlnou tsunami, které zasáhlo Lisabon v roce 1755. Sama sebe okřiknu. Všechna tahle fakta jsou nic proti tomu, co právě prožívám. Jako bych se vrátila domů – k pocitu, který lidem ze střední Evropy můžou nahradit možná vrcholky hor. Ale pro národy mořeplavců je to základní genetická výbava. Ten pohled na nekonečný obzor a na nekonečné možnosti v něm. Pohled do mořských vln Teja, slaného od oceánu. Tam někde čeká dobrodružství. Vždycky tam čekalo, na všechny, kdo se odváží pohlédnout mezi ty dva mramorové sloupy.