Markéta Pilátová: Rušení duší

Hrobky i díky jejich výkladu jsou úžasný zážitek. Tyhle příbytky duší faraonů, kteří jako všichni toužili po věčnosti. Připravovali se na ni.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Život si říká podloubí

A podle svého místa v tehdejší společenské hierarchii pro svou duši budovali posmrtný dům, v němž by mohla bydlet donekonečna. Sytili svá posmrtná těla obětinami a ty jim připravovali kněží zádušních kultů. A v temnotách sarkofágů, nad hlavami tuny bílého vápence žili jiný, tajemný život.

Šlapeme pouští po tolika snech, nakukujeme do hrobů a dávno vykradených sarkofágů. Prohlížím si mumii, k níž jsme se proplazili po kolenou úzkou chodbou a písečným prachem. Pociťuju směsici úžasu a úcty ke všemu tomu úsilí – faraonů, kněží, písařů a dělníků, k letům egyptologické mravenčí práce i k bosým nohám egyptských dělníků, kteří spolu s vědci dobývají na poušti zpátky střípky minulosti. A s těmi si pohazuje čas a tváří se, že tady neexistuje.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Matky a dcery

Téměř desetimilionová Káhira je pekelně blízko a dýchá hrobkám na záda. Neustále se rozšiřuje a možná nakonec hrobky pohltí ona a ne poušť.

Fouká vítr a z Káhiry sebou přináší hejna barevných plastikových sáčků. Zanáší jimi naleziště, jámy, v nichž sídlí vykopaná lidská historie. I tyhle sáčky, pokud je zasypou, tady vydrží možná ještě delší dobu než pyramidy. Procházíme chrámem zádušního kultu a já si představuju kněží, jak pečlivě zanáší do svých tabulek počty obětin a pozdní příchody dělníků do práce. „Čím víc se papírovalo, tím víc se kradlo,” říká profesor Bárta. Líbí se mi, že výzkum se týká i všedního života, o němž díky vyobrazení na stěnách hrobek víme detailně mnoho.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Za všechno může San Francisco

A pak se dívám na mumii v sarkofágu, připomíná spíš potrhanou loutku vyrobenou z hnědého, krepového papíru. Dívám se na její lebku a vzpomínám na jiné lebky. Držela jsem je v rukou asi před dvaatřiceti lety jako brigádnice v kroměřížském muzeu. Byly to lebky starých Slovanů z blízkého archeologického naleziště. A já je čistila od bláta a hlíny kartáčkem na zuby.

Za měsíc jsem měla začít studovat historii a tohle byla potřebná praxe. Sedávala jsem u velkého okna a čistila lebky. A přemýšlela hlavně o tom, co mě k tomu opravňuje. Mrtví jako předmět vědeckého výzkumu. Jako materiál. Lebky rozložené na podlaze muzea... skutečně můžu rušit duše, co si možná jako ty egyptské přály žít na věčnosti nerušně? Tohle se mi v poušti na úpatí úchvatných pyramid vrací.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Amerika je jen jedna

Myslím na Káhiru pohlcovanou pouští, na poušť pohlcovanou Káhirou a na duše bez svých posmrtných domů. Dávno vykradených, neustále vyrušovaných miliony turistů, zvědavostí, poznáním a odkrýváním tajemství. Tolik úsilí, tolik říší a tolik prachu na tom všem. Prachu, který jsme a ve který se stejně jako poušť, stejně jako Káhira, stejně jako pyramidy jednou obrátíme.